Když pracovala má víla před požehnaným stavem v nemocnici, mívávala jednou, dvakrát týdně noční služby – to byl okamžik, kdy jsem si mohl, alespoň jsem si to namlouval, žít po svém. Stručně přeloženo = hospoda, konzumace, každá ponožka v jiném rohu. Jednou, dvakrát týdně si vyrazit z kopýtka bez dštivých poznámek po příchodu. (Protože drahé nepřijde, div divoucí, pohled na mne s pletoucím se jazykem a červeným zrakem, nijak zvlášť roztomilý. (“Ježiš, z tebe to táhne, hadry ti smrdí hospodou, běž si vyčistit zuby a hoď to všechno i s ponožkama (ty hlavně!) do prádla”…) (Aby nedošlo k omylu – mě jazyk vláční a očka rudou po třech pivech :o)

Takže – “beze mě bys tu shnil v nepořádku”, říká má milá. Ha-ha-ha, takový nesmysl. Ale, teď, když má přemilá, těhotná pusinka leží v nemocnici, připadám si tu jak kůl v plotě a zjišťuji, že byt je PRÁZDNÝ až běda a po těšení se ze staromládenecké samoty ani vidu ani slechu. Naopak, nic mě nebaví, jíst mi nechutná, pivo mi nechutná, spát se mi chce, když nemám a naopak, vstávat se mi nechce, nic se mi nechce! Prostě tu NĚCO zatraceně chybí. To NĚCO, co mě stále popichuje a často mám chuť TOMU zalepit ústa páskou. Najednou mě nikdo neříká, abych nedělal kapičky kolem záchodu, abych po sobě zasouval židli u stolu, abych nenechával otevřenou ledničku a nezaplácal všechno od hořčice, když jí na cokoliv používám. Prostě to není ono.

A to ani nemluvím o praktických věcech. Čudlům na automatce sotva rozumím, o myčce raději pomlčím úplně, nevím, jak která kytka chce zalévat nebo kde máme nůžky na nehty. Tyhle věci, které jsem víceméně ignoroval či považoval za samozřejmé, protože je “logicky” dělala ona, jsou, jak vidím, podstatné pro ono teplo domova. Já vím, jsem trošku melodramatický, ale je to tak, sakulajdá.