Stíny kvetoucích třešní tvořily na zdech kostela shluky tisíců drobných oválů a elips.

Mozaika se vlnila a přesouvala sem a tam podle toho, jak se kývaly koruny stromů. Bruno tudy chodil nejraději. Udýchán výstupem z údolí nešel po dlážděném prostranství, ale odbočil na úzkou pěšinu, která vedla humny k faře. Tam ho čekal jeho spolužák z dětských let. Před několika roky zde nastoupil do služby.

Košík s jablky se rozmarně houpal. S posledními jablky, která zbyla v hlubokém, studeném sklepě. Bruno procházel kolem hřbitova, kde voněly ozdobné keře a bzučelo to, až se trochu zaleknul.  Vtom mu znovu zatrnula myšlenka. Tatáž, která párala pohodu jako tříska, když šel kolem řeky rozkvetlými loukami. Tam původně uvažoval o tom, že se rostliny stěhují dolů ve směru převládajících větrů. Po několik desetiletí sestupovaly pozvolna jako ledovce do vzdálené nížiny. Jejich bývalá teritoria obsazovaly jiné, jež mnohdy sváděly se starousedlíky líté boje. Tehdy si představil anděly, kterak shlížejí vyjeveně shůry na masakry oddenků, šlahounů, ba i dvojzubců. Takové myšlenky ho napadaly, protože už delší dobu pociťoval, že se  modrá obloha klene ve znamení nadvlády negativního.

Nebylo nic zvláštního na tom, že nastal rozruch kolem asteroidu, který údajně mířil z širého vesmíru přímo k Zemi. Občas se takové věci stávají. Po zjištění přesných parametrů vzrušení ustane a je klid. Tentokrát ale těleso mířilo s přesností, která znepokojovala i zasvěcené vědce. V nejrozhodnějším okamžiku zakryl objekt zájmu Mars. A nikdo nic neviděl. Trvalo to nepříjemně dlouho. Když už se všichni shodli na tom, že úder dostane rudá planeta, vyplulo nad její horizont  na oběžnou dráhu cosi matného, šedivého. Loudal se tam průsvitný přelud velikosti našeho Měsíce.

Tvarem připomínal plastový nočník. Tedy alespoň přibližně. Těleso totiž sestávalo z jakéhosi místy řidšího a místy hustějšího tkaniva, ze kterého povlávala do všech směrů řasnatá vlákna. Formu ani velikost těch vláken nebylo možné ani při velkém přiblížení přesně rozeznat. Pravděpodobně měla průměr kolem 20m. Jejich povrch vypadal stejně rozevlátě, jako povrch celého objektu a byl i podobně průsvitný. Zblízka i zdálky stále tatáž nejistota.

Při pohledu z větší vzdálenosti to vypadalo, jakoby uvnitř vyvstávaly celistvé tvary založené na křivkách kuželoseček. Jejich plochy se však až neuvěřitelně zakrucovaly do šroubovic. Místy prostupovaly protínající se objemy dutiny a hrotité výčnělky. Některé se měnilo v jiné asi tak, jak se obracejí ve vánku osikové listy. Ano, celek byl snad složen ze všech možných optických hříček.

Při pohledu zezadu obsahovalo těleso několik temných míst, která se podobala srpkům měsíce se spirálovitě zahnutými rohy. Kolem jejich okrajů prosvítaly hvězdy. Deformované, duhových světel, posunuté ze svých postavení.

Za několik týdnů přiletěla stejným způsobem další dvě tělesa a vytvořila s tím prvním znepokojující trojici. Podivné družice putovaly pravidelně po svých oběžných drahách. Názor, že zkoumají povrch, vzal za své za půl roku. Na Marsu se objevily kruhovité objekty ve tvaru výstředných nálevek. Každý z nich zabíral plochu menšího pozemského města. Po jejich vnitřních stěnách, v lidském měřítku úbočích, se nepravidelně vyskytovaly otvory vedoucí dovnitř jako jeskyně.

Všechny plánované výpravy do vesmíru byly zrušeny. Radioteleskopy přestaly vysílat. Jeden z vědců tehdy komentoval situaci slovy: „lidstvo již tam nemá co pohledávat“.

Socha před kostelem hleděla vzhůru. Její barokní gesto dnes oslovovalo v jiném významu. Bruno zazvonil. Dveře se otevřely. Přítel odložil jablka v předsíni a vedl Bruna na zahradu. Džbánek vína, bochník chleba, miska s tvarohem. Mlčky si nalili a ukrojili. Údolí pod nimi modelovala rozptýlená podvečerní záře.  Vítr kymácel korunami stromů. Jejich listy kmitaly stříbrnými ruby. Celý les stékal v kaskádách do řeky.

„Už jsou na Měsíci,“ řekl přítel. “Včera jsem psal domů.“

Ze zahrady vyletěli holubi. Z okolních kopců se zvedala další a další hejna. Za chvíli kroužily nad údolím tisíce všelijakých ptáků.