Ležel
roztažený na náhrobku. I když byl kolem sníh a on byl nahý,
zima mu nebyla. Nebyl totiž sám a ten druhý, sám také nahý, ho
dokázal tak rozpálit, že by jim společně nebyla zima snad ani na
Sibiři. Byl připoután a na hrudi mu ležela černá růže. A
gravitace tomu tak chtěla, že se trny té růže zabodávaly víc a
víc do jeho masa a jejich jed trávil jeho krev. Ten druhý to
věděl, a prvnímu to neřekl. Když člověk umírá a neví o tom,
tak to dává smrti nový náboj, nový netušený rozměr. Ten druhý
však svou chvíli promeškal. První zemřel příliš rychle a
olověný provaz, který se přetrhl, jen stěží mohl představovat
nit života toho prvního; a přece tomu tak bylo. Kovový zpěv na
chvíli protrhl ticho jiskřivého hlaholu zimy. Druhý neplakal.
Druhý se nesmál. Druhý nebědoval ani neslavil. Druhý do prvního
strčil svůj penis, aby alespoň dodatečně vyplnil službu tomu,
který zemřel. A jeho údu se zmocnil smrtelný chlad.
Fit res
amarissima.
|