|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Pozdní odpoledne odělo budovu do zlatého hávu. Okna kanceláří se postupně zavírala. Ještě hodinu, dvě a celý dům oslepne. Pět poschodí kanceláří, úřadů a studií bylo na posledním patře korunováno restaurací. A nad ní, na samém vrcholku, skvěla se maličká vyhlídka. Dohromady dvacet kroků dokola a dech beroucí výhled až na samý okraj hornaté krajiny. A stejně tak ohromující pohled směrem dolů.
Dveře moderního výtahu tichounce zašuměly. Jana sledovala do poslední chvíle, jak se zmenšuje průzor mezi oběma křídly. Mizeli lidé, barvy, slova… a naráz svět venku pohltila prázdnota. Ticho, nádech a výdech protivně vonícího vzduchu. Jana zavřela oči a potlačila nával nevolnosti. Počítala do deseti a zase je otevřela. Pohodila hlavou a tiše se usmála, ne pro ostatní, jen pro sebe. Zavírá za sebou přece dveře už dlouho, tak čeho se bát.
„Tomáši, nebuď jak mezek. Víš, kdo je architekt? Ten, kdo transformuje potřeby uživatele do požadavků stavitele. Ten, kdo ví, že mu oba budou do plánů kecat. Smiř se s tím.“ „Ten ignorant by nepoznal sedlovou střechu, ani kdybych ho na ní posadil, a bude si klidně škrtat v projektu?“ „Platí si ho, nezapomeň, a platí taky nám.“ „Když chtěl celý barák z plastu, mohl si na to koupit lego a neotravovat s tím architekta.“ „Já hlasuju pro umělý hmoty, existují v tisíci variantách a dají se využít na cokoli.“ „Že se vůbec snažím… mohli jsme mu ukázat katalog rodinných domů a bylo vystaráno.“ „Přestaň se chovat jako zneuznaný génius, Tome. Kompromis je znak dospělosti.“ „K čertu s tím.“ Tomáš otráveně přivolal výtah. Někdy měl své práce už plné zuby. Kdeže zůstalo nadšení z prvních projektů. Jediné, co mírnilo jeho nevoli, byla bílá barva fasády, kterou zadavatel schválil. Bílá jako nepopsaný list papíru, tu Tomáš miloval.
Jana si s rozmyslem upravila neposlušné vlasy. Měla ten dotyk ráda a nehodlala si ho nechat vzít, od nikoho. Dnes byla vděčná za svou krátkozrakost, čtyři dioptrie ji krásně oddělily od zbytku světa, od všech lidí, se kterými dýchala stejný vzduch v kabině výtahu. Jejich hlasy slyšela za nepropustnou oponou svých myšlenek. Připomínaly šumění moře. Píchlo jí u srdce. Moře už nespatří… Zdálo se jí, jako by poznávala tóny řeči. Jako mladší se tím bavila, téměř každého i po letech dokázala poznat podle hlasu a intonace. Skvělý hudební sluch, říkával jí učitel zpěvu. Škoda, že hlas za ním trochu pokulhával. Mezi prsty promnula lehkou látku svých šatů. Její oblíbené. První ručně malované hedvábí. Výtvarné techniky ji vždycky bavily. Tenkrát, když si ještě hýčkala touhu stát se umělkyní. A zpívat… Usmála se, přání se málokomu splní tak, jak doufá. Odejít včas je také umění.
Tomáš nesnášel výtahy. Žádná klaustrofobie, jen potřeba dostatečně velkého osobního prostoru. Každý rok se zvětšovala. Úměrně jeho nechuti jednat s lidmi. Co se to s ním stalo? Vůdce třídy na střední a nejoblíbenější kluk z kruhu na vejšce někam zmizel a zanechal tu protivu, věčně nespokojeného se životem. Nemohl vystát potícího se kolegu, ani tu navoněnou rusovlásku z právnické firmy ze stejného patra. Rozčilovala ho starší žena s dvěma igelitkami, co jí nechtíc šlápl na nohu a ona se mu zadýchaně omluvila. Mladík v kraťasech a se sluchátky v uších ho dráždil svým bohorovným klidem. Těsně před ním stála drobná žena v lehounkých barevných šatech. Po měňavých barevných vzorech mu pohled sklouzával k pěkným nohám. Přímo z ní čišela bezstarostnost a spokojenost. Jak to ti lidi dělají? Pryč odtud! Kamkoli, kde bude sám. Výtah jej vyplivnul v předposledním patře. Vyběhl z něj jak zvíře z klece, ani se neotočil.
Zdálo se jí, že ty poslední metry jede stroj strašně pomalu. Pak se konečně dveře tichounce otevřely a večerní slunce Janě zprudka zasvítilo do očí. Jako očarovaná procházela vyhlídkou kolem dokola. Tak vzdálená a přece spojená s tím tepajícím městem dole. Zkusmo pohlédla tím směrem. Jak ve zpomaleném filmu proudili ulicemi lidé, míjela se auta. Shora vyhlíželo město utopené v zeleni, jež skryla všechny jeho jizvy. Je čas udělat mu nové.
„Nezaskočíme ještě na panáka?“ „Odkdy nespěcháš domů? Počkej po svatbě,“ ušklíbl se Tomáš zbytečně škodolibě na kolegu. „Nestojím o rady, jasný? Jdeš nebo ne?“ „Beze všeho.“ U baru téměř prázdné restaurace v nejvyšším patře do sebe kopli po dvou vodkách a šli si zakouřit na vyhlídku. Město zrůžovělé červánky se zdálo až kýčovitě krásné. „Víš, jak jsem tě žádal, abys mi šel za svědka…“ „Nežádal, překecával, takže jestli máš jinýho, brečet nebudu.“ Tomáš vyfoukl kouř a v duchu otáčel oči v sloup. Ten má teda starosti! „Nebudu asi potřebovat žádnýho.“ „Co blbneš?“ „Ivča si chce vzít čas na rozmyšlenou. Nevím, co tím myslí. Asi je všechno v prdeli.“ „To je u ženskejch normální. Věř zkušenýmu, svatba je hormonální záležitost. Kde by sebrala takovýho chlapa, jako seš ty, no ne?“ „Rada od rozvedenýho, ta je k nezaplacení.“ „Vole…“ „Už jsem měl všechno vymyšlený, pod kontrolou, a teď jsem akorát za blbce.“ Dvojitý cigaretový dým se proplétal vzduchem. Za chvilku se ztratil z očí. Znamení pomíjivosti oba muže umlčelo.
Nečekaná přítomnost těch dvou Janu rozčilovala. Na životní rozhodnutí chtěl být sama! Shromážděné myšlenky jí samovolně utíkaly k hovoru obou mužů. Hned ji napadala vhodná slova, jak nešťastného utěšit. Proč je pomoc druhému o tolik lehčí než sobě? Vzpomněla si na staré časy. Jak v návalu ochoty vymyslela pro spolužáka slova plná naděje. Sama sobě je vyslovit nemohla. A nebyl nikdo, kdo by je řekl jí.
„Nevím, jestli to funguje, ale když jsem byl kdysi na dně, řekla mi… to je jedno kdo, že “nikdy nevíš“, chápeš? Situace může vypadat katastrofálně a třeba se proti tobě všechno spikne, ale… nikdy nevíš, co z toho je pro dobro věci. Nikdy dopředu nevíš, jestli to není jen zbytečný stres, který sis způsobil sám. Nikdy nevíš, jak blízko je něčí pomocná ruka. Sem se nějak rozkecal, hm.“ „Nikdy nevíš?“ „Nikdy nevíš…“
Tomáš se překvapeně otočil za hlasem. Nikdy nevíš, koho potkáš, pomyslel si. Poprvé za celé odpoledne se usmál. Příjemná náhoda, ne? „Jani? Jsi to ty?“ Jen kývla, nemohla mluvit. Ta hloupá věta, co se k ní vrátila jako bumerang, jí vehnala slzy do očí a zamkla ústa. „Všiml jsem si tě už ve výtahu, ale nepoznal jsem tě," trochu lhal a trochu se usmíval, "vypadáš dobře, vždycky jsi byla takový optimista. A dodávala odvahu ostatním, to se nedá zapomenout.“ Tomáš se rozjařeně rozpovídal, až kolega valil oči. Najednou se mu vyhlídka na město zdála mile nostalgická. Až pak si všiml, že vede monolog. Je to Jana, nespletl se, určitě. Proč nic neříká? Ty vrásky na čele nemívala, ale ten jako by zasněný pohled jí zůstal. „Je tu krásně,“ mávl směrem z ochozu, „ale schází se tu jen kuřáci a sebevrazi.“ Zasmál se svému vtipu. Žádná odpověď. „Tak já vás tu nechám,“ couvnul kolega, „jdu někam zalézt a čekat, jak vše dopadne. Když stejně nic nevím, že jo.“ „Jak se máš?“ Jana se styděla za nejbanálnější z vět, ale jinou nezvládla. Co má říct, aby odešel a nechal ji tu samotnou? „Mizerně, ale už jsem si zvyknul.“ Vtipkování ho nepřestávalo bavit. Nakonec se sama taky trochu usmála. Tak je vše v nejlepším pořádku, ne? Stála kousek od bývalého spolužáka a proti své vůli jí bylo lehko. Dokonce na chvilku přestaly její myšlenky kroužit kolem diagnózy rakoviny a místo toho si zaletěly dotknout se vzpomínek osmnáct let starých. To byly časy! Bude snadné jim uletět. Bude? „Nebudu tě zdržovat. Já se tu ještě rozhlédnu.“ „Nezdržuješ… jak myslíš, Jani. Dost se ochladilo, ať tu nezmrzneš.“ „Ráda jsem tě ještě… ráda jsem tě viděla.“ „Měj se.“
Ruka na zábradlí a druhá na srdci, co tepe jako o závod. Stokrát promyšlený čin se hůř provádí, než vymyslí. Myšlenky, vzpomínky, pochyby, všechno vymetla z hlavy. Důležitý je jen cíl. Konec bolesti a strachu, konec… jednoduché slovo. Jako pokoj, jako klid.
Jeden schod, druhý. Měl poslat ještě tu změněnou dokumentaci. Nevzal si klíče, jen aby mu uklízečka nezamkla kancelář. Málem zapomněl, že… „Sakra!“ Jeden schod, druhý, dýchá jak lokomotiva, měl by přestat s tím kouřením. „Nikdy nevíš! Slyšíš, Jano? Nikdy nevíš!“
xxx
Seděla na zemi, kolena u brady. Trochu se třásla a nepřítomně usmívala. Pozval se sám, přisedl si. Netušil, co se děje a co se od něj čeká. Mlčeli a přicházející večer je zahalil do tmy. Ve dvou se lépe věří naději. |
|
|