Odvrátila jsem se od své zamračené
smutné a začouzené země
v mých nynějších nových stájích
závodní hřebec hřívou pohazuje
každá mše u koryt se odbude, a měsíc
nezasvitne, ani se nezachvěje.
Však ve vzpomínce
vzduch náhle čistší a čisté nebe
uprostřed zimy i džbánek jara
vytryskne, krásně zelené
zlaté a červené víno z něj teče
po těle mladých dívek
a vsakuje se do podnapilé
jiskřící země
a my utíkáme, pádíme
jak horští koníci po klikaté stezce
mezi divokými růžemi
ke kostelíku na kopci v Beskydech
a předbíháme radostně řehtajíce
babičky šourající se s berlemi
k jediné sváteční příležitosti
jejich tolik upracovaného týdne
protože všechno si musíš, člověče
tvrdě zasloužit, i ty své svaté mše
od chvíle, kdy poprvé zkrabatíš
tváře bezzubé, po chvíli
kdy uděláš to naposled.
Utíkáme, běžíme, my ještě můžeme
ač bolí srdce z prosté bezmoce
a kopce kolem nás vrásčité
a kopce kolem nás náhle čisté
jasné, a celý kraj po obzor
je jako jedna svatá kaple
a láskyplně žehnají nám
jako něčí upracované ruce
i ve stáří důstojné a krásné.
|