O děvčátku z bazénu

Byla jednou jedna zahrada. Na té zahradě byl velký bazén a v tom bazénu děvčátko. Kolem zahrady byl plot, u plotu stál malý chlapec a zvědavě se díval k bazénu.

Konečně si ho děvčátko všimlo. Ačkoliv ho nikdy předtím nevidělo, zavolalo na něho jako na starého známého: „Póóóď!“

A chlapec šel. Zastavil se na okraji bazénu a pozoroval děvčátko, jak dovádí ve vodě.

„No tak póóóď!“ zašplouchalo děvčátko vesele.

„Kam?“ zeptal se chlapec nejistě.

„Plavat přece!“

„Já ale plavat neumím.“

„Povídali, že mu hráli!“ zasmálo se děvčátko a předvedlo pár figur, za které by se nemusel stydět ani ten nejobratnější delfín.

Za chvíli už plavali spolu. Chlapec, kterého do té chvíle ani nenapadlo, že by mohl umět plavat, vypadal, jako by se ve vodě narodil.

„Tak vidíš,“ smálo se děvčátko, „a pak, že to nejde. Poď, něco ti ukážu.“

A šlo se.  Dovnitř do domu a z celého domu do koupelny. Moc zvláštní vanu tady měli, všude plno dírek.

„Ale to s tama musí všechna voda hned vytéct!“ smál se chlapec, který do toho dne nejen, že nikdy neplaval, ale také dosud neviděl vířivou vanu.

„Prosím tě, kde žiješ, v jeskyni?!“ smálo se děvčátko. „To je přece vířivá vana, ty popleto. Poď, trochu si zavíříme.“

To bylo něco pro chlapce a také děvčátko si náramně užívalo všechno to proudění, víření, bublinky a vůbec. Snad by si tam užívali ještě dnes, kdyby se odkudsi nevynořila maminka děvčátka a neřekla s úsměvem: „Tak, to stačí, mládeži, pojďte na sváču.“

„Ale mamí!“ bránilo se děvčátko. „Vždyť jsme tu sotva chviličku, necelou, a taky jsem Ládíkovi ještě neukázala saunu ani-“

„Já myslím, že jsi mu toho pro dnešek ukázala až až. Však zítra je taky den, že Láďo? Přijdeš nás zase navštívit?“

„Velmi moc rád,“ odpověděl chlapec jak nejpečlivěji uměl. „S radostí. My máme doma jenom obyčejnou vanu a vůbec žádný bazén. Zato však máme jabloně a taky hrušku a na tu se dá vylézt a taky spadnout se z ní dá, ale to není vždy příjemné, no teda, tohle až budu doma vyprávět!“

Další den přišel Láďa, jak slíbil. A kohopak nevzal s sebou? Svoji maminku. Byla totiž neděle a maminka měla plném ruce práce s vařením svátečního oběda. Tatínek žádný svátek neslavil, mohl tedy jít s chlapcem.

Zatímco si děti spolu hrály v bazénu a maminky, každá ve své kuchyni, připravovaly oběd, tatínkové courali po domě plném divů techniky. Chlapcův tatínek pozorně naslouchal vyprávění tatínka děvčátka, na všechno sahal, všeho se dotýkal, znalecky pokyvoval hlavu a co nejčastěji pronášel moudrá slova jako: „Mno...“ „Aha“ nebo dokonce „Ty jo...“

Prošťoural celý dům od základů až po střechu. Osahal si kotel na dřevní štěpku i sluneční konektory. Prohmatal úsporné žárovky i speciálně izolované stěny. Zastyděl se při pohledu na koše s tříděným odpadem a tiše si zavýskl, když se poprvé dotkl vířivé vany. 

Když později vycházel z domu, měl na tváři úsměv ne nepodobný úsměvu osvíceného Mistra. Úsměv sotva postřehnutelný prostému oku, přesto nanejvýš jasný a prosvětlující všechny věci. Úsměv poznání podstaty věcí, jádra pravdy, samotného základu bytí.

Ještě nikdy mu jídlo nechutnalo jako v tento den. A vůbec to nesouvisí s tím, že byla neděle a oni měli jeho oblíbené vepřové se zelím. Když dojedl, usmál se širokým úsměvem na svoji ženu, pečlivě si otřel ústa do její tváře a potom slavnostně pronesl: „Ženo moje...“ S důrazem na ty tři tečky.