Já celý život trpěla.

A teď...?

Když nacházím nový smysl života,

ty přijdeš a chceš vzít mi ho.

Já ale už ta hloupá malá holka nejsem,

co ubližovat od ostatnich si nechá.

Já vždy když někdo přišel,

natáhl rukou svou a řekl:

,,Pojď, pomůžu ti vstát!"

- natáhla ruku a chtěla jít dál.

Já natáhla ruku a ta ruka uchopila mou.

Uchopila.

Uchopila ji pevně.

Pevně sevřela ji až slzy po tvářích bolestí mi tekly.

Ždímaly ji a já křičela.

Křičela o pomoc.

A když vyždímala ruka z mé co mohla,

odhodila ji.

Já zase v koutku byla a doufala,

že jednoho dne slunce vysvitne.

Že vysvitne a mou tvář ohřeje.

Já v chladu žila celý život.

A pak jednou, po sté snad už,

ruka teplá obejmula mě.

Řekla: ,,Pojď, já pomůžu ti".

Mě jedno bylo, že spadnu zpátky,

Já zranit už víc se nemohla.

Já natáhla ruku a ruka jeho víc než slunce ohřála mne.

Pomohla odehnat šedivé mraky,

pomohla na chlad zapomenout.

Pomohla zhluboka vzduchu se nadechnout a...

zůstala se mnou...

Pak přišla si ty a zkoušela vrátit čas.

Tys ztratila dávno svou možnost,

tys přiležitost měla.

Však že chceš mít každého - to vymstilo se ti.

Ty snad čárky na zdi děláš si!!!

Ty jen komlexy máš a na druhých sebevědomí zvyšuješ si.

Však já nedovolím, abys na mě další bod získala.

Já bojovat budu dokud dýchat můžu.

Já nenechám tě vyhrát.

V týhle hře já vyhraju.

Já vyhraju!

Já!