Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Herečka Autor: annandale (Občasný) - publikováno 22.8.2010 (23:45:23)

 

Bylo dávno po zavíračce, ale dveře zůstaly otevřené. Hustě pršelo a tak do baru proudil vzduch nabitý osvěžujícím ozónem. Z praskajícího reproduktoru se prostorem nesl teskný hlas dávno mrtvé Billie Holiday a Glenn Clegg, majitel baru U tří modrých koček pucoval sklenice. Rovnal je do úchytek nad svou hlavou a vždycky když hmátl pro další kousek, sáhl automaticky po žváru a mohutně potáhl. Kouř vydechl rovnou do sklenice, kterou pak důkladně leštil bílým hadrem. Nesnášel zapatlané sklo. Anna Maria seděla na barové židličce s nohou přes nohu a silueta jejího spoře oděnného těla, od špičky sřevíce po konečky hustých kaštanových vlasů, které splývaly na její obnažená ramena, vyzývala k lascivnímu pohledu. Nebyl zde však už nikdo, kdo by křivky Anny Marie ocenil, poslal jí panáka a tím zahájil obchodní rituál, který obvykle končíval v podkrovním pokojíku nad barem. Jen v potemnělém rohu, nad vypitou lahví, se ocucávali dva místní teplouši. Glenn nalil Anně Marii ještě jednoho panáka whisky. Dnes nikam nespěchal, jakoby snad dokonce ještě někoho čekal. Anna Maria se napila, škytla a z kabelky vytáhla pudr, aby si upravila make-up. Glenn ji po očku sledoval. Anna Maria musela být za každých okolností připravena na svou životní šanci. Měla to v povaze. Krásná, ctižádostivá a hloupá. To je přesně to, čím tahle zatoulaná kočička Glennovi pošimrala strunky temných zákoutí duše, když mu před rokem zkřížila cestu.

Tehdy pršelo zrovna tak jako dnes, ale lokál byl ještě o něco prázdnější, neboť za minutu šest naproti  přes ulici někdo přepadl banku a ulice se zabarvila uniformami. Do baru se pro černé kafe courali leda tak podivní chlápci v civilu, kterým se pod bundami vzdouvaly bouchačky. Jeden z nich chtěl vědět, jestli Glenn v poslední době nebo kdykoli před tím nezaregistroval v baru nebo poblíž něco podezřelého, což byla otázka, na kterou Glenn nedokázal jednoznačně odpovědět, neboť  pro něj bylo obtížné rozlišit, které existence a jevy, soustřeďující se kolem baru U tří modrých koček, jsou podezřelé a které ne. Podezřelý byl už fakt, že se lokál se zvukem první policejní houkačky jako na povel vyprázdnil, a naopak právě v tu dobu do baru U tří modrých koček vstoupila mladá zmoklá turistka v džínách a tričku, s kufrem na kolečkách, aby si s bohorovným klidem objednala pomerančový džus a rovnou se zeptala na volný pokoj, kde by se mohla nerušeně vyspat. Glenn se na ni podíval jako na bytost, která právě spadla z Marsu, ale libující si v bizarních situacích, z nichž koukal příslib  zajímavých rozuzlení, nakonec nehnul ani brvou, na okamžik zamkl lokál a vyvedl neznámou krasavici nahoru po schodech, kde se nacházel volný pokoj s jednou postelí, rozviklaným nočním stolkem a otřískaným rádiem. Uvedl dámu do toho nuzného pokoje a když bez rozpaků poděkovala, vzal si od ní doklady, do ruky jí vložil klíč a nechal ji tam. Tohle všechno si Glenn, jako dítě natěšené na sladké cukrátko, které právě ukradl v trafice,  nechal pro sebe, když se ho tajní vyptávali na cvrkot kolem baru. Když ovšem měli fízlové Glennova výrazu pokerového hráče plné zuby a rozhodli se celý podnik prohledat, Glenn je vyvedl do svého bytu v podkroví, a nakonec byl nucen zavést je i ke dveřím, o nichž předpokládal, že budou z druhé strany zamčené. Nejdříve zaváhal, zda má zaklepat, ale vzápětí si to rozmyslel a vzal sebejistě za kliku. S úžasem zjistil, že pokoj je nejen odemčen, ale postel zeje prázdnotou a kufr je pryč. Že slečna nezmizela skrz zavřené okno, bylo jasné na první pohled. Fízlové srazili paty a odkráčeli pryč. Během chvíle z ulice zmizela policejní auta i uniformy a kolorit ulice se pozvolna vrátil do původního stavu.

Glenn zamkl bar a netrpělivě vytáhl z kapsy doklad, který mu bez výmluv svěřila neznámá dáma. Samantha Johnson, datum narození 1979, Wyoming. Chvíli mu šrotovalo hlavou, odkud název téhle díry zná, a pak si vzpomněl na místního blázna Bucka, který mu ve slabé chvilce vyžvanil sladké tajemství,  že než mu dočista hráblo, měl tam v mládí ranč a žádné sousedy. Zezhora z podkroví zaslechl mužský hlas. Nastražil slechy a až po chvilce si uvědomil, že je to hlas rozhlasového moderátora. „…dva ozbrojení lupiči, kteří dnes přepadli banku na Horner street, LA při útěku podlehli zraněním neslučitelnými s  životem“ …“ Jestli měl Glenn potřeštěnou povahu, tak ale rozhodně nebyl naivní. Pod štosem čistých utěrek nahmatal kov revolveru a vypravil se nahoru do podkroví.

 

Dveře pokoje, který záhadné návštěvnici pronajal, byly zlověstně otevřené dokořán. Jako by na něj snad čekala.

…jejich pravděpodobný komplic, jehož totožnost je neznámá, je stále na útěku, předpokládá se, že je ozbrojen …

Přitiskl se ke zdi a po vzoru filmových gangsterů vrazil s napřeženou zbraní před sebou do místnosti. Samatha s sebou trhla. Seděla na posteli a  udiveně k němu obrátila hlavu. Lekl se bledosti její tváře.Téměř splývala s okoralou omítkou a třeštila na něj oči. Vzápětí je dramaticky bolestně přivřela a odvrátila hlavu zpět k rádiu, které netečně hypnotizovala. Řekl „pardon“ a vycouval z pokoje. 

 

Když Samatha Johnson nevystrčila z pokoje nos do dalšího rána a Glenn Clegg našel pod dveřmi obálku s dvěmi stodolarovkami, usoudil, že je velmi, velmi unavená. Ani další den a následující dva týdny nic nenasvědčovalo tomu, že by si Samatha odpočinula natolik, aby večer po zavíračce přijala Glennovo pozvání na „něco malého“, co spolu s lahví alkoholu  Glenn Clegg nakonec nechával u dveří, pod nimiž nepravidelně nacházel velkrysé bankovky. Ráno začal nosit kávu se sendvičem, v poledne horké lasagne z mikrovlnky. Všechno vždy zmizelo, jako by to vylízala vyhladovělá kočka. Samantha však neráčila vystrčit ani tlapku. Z pokoje se čas odčasu ozýval pláč, který střídal zvuk rádia a čím dál častěji interpretace jakési dojemné, neznámé písně, kterou Samantha svým tenkým hláskem zpívala tak procítěně a falešně, že Glenn Clegg nebyl dalek toho, aby vykopl dveře, milou Samanthu Johnson obrátil vzhůru nohama a umlčel její nesnesitelný zpěv nějakým chlípným aktem. Tak obcházel kolem jako mlsný kocour, až se jednoho dne dveře otevřely a Samantha Johnson tváří v tvář Glennovi přijala „něco malého“, a nakonec i „něco velkého“. Glenn na to nerad vzpomínal. Nejen že nebyla profesionálka, ale její pasivní a přejemnělá cudnost střídaná s  odevzdaností ho frustrovala tak, se během chvíle smrskl jak sušená švestka a nakonec, někdy k ránu, vyčerpán, jakoby  právě složil tři vagóny beden s whisky, pochopil, že byla ve svých 23 letech panna.

 

Samantha toužila stát se velkou hollywoodskou herečkou. Bolest ze ztrátay svých bratrů,  kteří „při útěku podlehli zraněním neslučitelnými s životem“ utápěla pravidelně každý večer dole v baru, spolu se svou starou identitou. Anna Maria Smith se zrodila v hlavě Glenna Clegga a zrovna tak on se postaral o to, aby, kdyby na to přišlo, tomu všichni věřili. Osoba se jménem Anna Maria Smith stála tlustý balík bankovek pocházejících z  protější banky, které Samantha ochotně vytáhla ze svého kufru. Zatímco po Samantě Johnson toužili kriminalisté široko daleko, po Anně Marii Smith nikdo ani nevzdechl. Když si navíc obarvila vlasy na kaštanovou hněď a oči orámovala tlustým make-upem, nikoho ani nenapadlo, že pod svícnem je největší tma.

Glenn si Annu Marii omotal kolem prstu natolik, že svěřila balík lupu do bezpečí jeho trezoru. Každý čtvrtek a neděli svěřovala Glennovi na důkaz své bezmezné důvěry a lásky také své tělo, avšak Glenn, po několika pokusech vykřesat v  Anně Marii jakoukoli jiskru nezkrocené živelnosti, přestal po ní toužit. Způsob, jakým k němu Anna Maria přilnula, byl nadmíru podivný. Vyžadovala, aby s ním mohla spát do rána v jeho posteli ovinutá kolem jeho krku jako liána, nazývala ho jmény svých růžových plyšáků z dětství, nutila ho, aby společně snídali a jeho prakticky chlapskou domácnost znesvěcovala odéry lesních vůní a krajkovými ubrusy, které nakoupila, než stihl zamknout její banovky do trezoru. Jako servírka byla naprosto nepoužitelná, protože si ji zákazníci pletli s prostitutkou a nakonec se této funkce na popud Glenna Cregga ujala. To se ještě domníval, že se Anna Maria zaučí v otázkách sexu a přestane se v posteli chovat jako plyšový králík. Často mu zavrtalo jeho vrásčitou hlavou, co se v jejím pokoji může asi tak dít po té, co tam zmizí s některým z hostů, ale na druhou stranu po tom nepátral. Zásadní bylo, že jeho Anna Marie nerajcovala a ještě zásadnější pro jejich podivný symbiozní vztah byl fakt, že on měl klíč od trezoru a ona výčitky svědomí vůči svým mrtvým bratrům, kteří obětovali životy pro její „dobro.“

Stalo se dvakrát, že Annu Marii přepadl „Démon“, jak tu neviditelnou bytost Anna Marie nazývala. Démon jí vnukával myšlenku, že si zaslouží spravedlivý trest, zrovna tak jako Glenn Cregge, který ji nejenže neudal na policii, ale vězní v téhle „díře.“ Na Démona byl Glenn krátký. Vyháněl ho tím, že zavřel bar U tří koček a Annu Marii utěšoval v náručí jako mimino, dokud neusnula. Jedině to pomáhalo.

Nic však nedokázalo vyléčit další blud Anny Marie. Trpěla neochvějnou vírou v to, že se jednou stane slavnou herečkou, odstěhují se k pobřeží do „velikého domu“ se služkami,  vyhřívaným bazénem a vezmou se. Glenna by to nechávalo chladným, kdyby takovým fantasmagoriím propadala v deliriu tremens, tak jako každý normální zákazník jeho baru, který si ve slabé chvilce uvědomil, že je ve skutečnosti nepochopený génius. Anna Maria však nemusela být pod parou. Její utkvělá představa, že jednoho dne ji tady někdo významný „objeví“ nebyla dílem omámené mysli. Byla to choroba. Kvůli tomu jsem přece přijela do LA, Gleníčku, říkávala s široce rozevřenýma očima. Tenhle bar je podle ní jen přestupní stanice, než „nabere dech.“ Glenn Clegg by jí ho stále častěji nejraději vyrazil z plic, aby přestala žvanit nesmysly.  

 

A teď tedy skončil další den,  Billie Holiday dozpívala a Anna Marie seděla na baru, pudrovala si nos a otupovala svoji bídu sklenkou whisky, kterou jí před chvílí podstrčil Glenn, její zachránce, spasitel a životní láska. Glenn byl dnes večer obzvláště vlídný, nevzdychal, a nepeskoval ji, aby šla něco dělat, když už tady musí zaclánět. Zřejmě viděl, že je unavená, ale ne dost na to, aby šla spát. Vykládala mu, co jí na jazyk přišlo a Glenn s bručením přikyvoval. Ani si nevšimla, že do baru vstoupil neznámý muž, jakého tady ještě neviděla. Na okamžik v ní hrklo, protože před neznámými chlápky v uniformě i civilu se měla na pozoru už celý rok, ale byla by špatná herečka, kdyby nedokázala zachovat klid. Muž zřejmě před okamžikem vystoupil z auta, protože nebyl příliš promočený deštěm. Glenn zabručel, že je dávno po zavíračce, ale když už se muž otráveně obracel zpátky ke dveřím, houkl na něj, ať si tedy ještě něco objedná. Poručil si gin s tonikem. Anna Maria na první pohled tipovala, že pán asi nebydlí za rohem v nájemním bytě a při snídani neposlouchá rámus ze dvora plného Hispánců. Na to měl příliš jemnou pleť a čisté nehty. A taky nebývá zvykem, aby se v blízkosti Anny Marie někdo tvářil, jako by byla neviditelná. Poposedla a zapálila si cigaretu. Když si ji pomalu odtahovala od úst, zaregistrovala, že muž se na ni zahleděl. Díval se pozorně. Zkoumavě. Pátral po jejím obličeji, po každém centimetru kůže, jako by v něm chtěl něco objevit. Znejistěla a nervózně si přes obličej přehodila pramen vlasů.

Pak se přisunul blíž a zeptal se jí na jméno. Anna Marie, řekla. Udělal gesto, jakoby se chtěl zlehka dotknout její tváře, ale naposlední chvíli si to rozmyslel. Řekl, že je krásná a zeptal se uctivě, čím se živí. Tak na tohle se jí ještě nikdo nezeptal. Utahuje si z ní snad ten chlápek?  Poplašeně hledala očima pomoc u Glenna, ale ten byl zrovna otočený zády s hlavou zabořenou v lednici. A pak bezstarostně, jak to jen uměla, vydechla: „Servírka.“ Nejdříve chtěla říct „herečka“, ale teď, tváří tvář tomuto nadějnému vyholenému hezounovi, se to slovo zdálo být příliš neskutečné, než aby jej dokázala vyslovit dost přesvědčivě. Chlápek pokýval hlavou a ťuknul svou sklenicí ginu o tu její, na jejímž dně zbylo ještě trochu whisky. Pak se k ní naklonil a řekl, že si myslel, že je spíš herečka. „Jste celá Julie Roberts!“, dodal a Anna Maria zapátrala v jeho očích, zda to myslí vážně. Myslel.  

Její obličej zalil lehký ruměnec. Však ona je tak trochu herečka, tedy má v plánu se jí stát, vysvětlovala s lopotnou snahou uklidnit to dychtivé, nepoznané chvění v hlase. Glenn vytahoval novou várku lahví z bedny a rovnal flašky na pult, přičemž občas hodil oko na ty dva. Když prozradila muži, že uvažuje o kariéře herečky, rozzářil se. Prý si to hned myslel, protože Anna Marie má v sobě ukrytý talent. On má na talenty čuch, neboť se ve filmové branži pohybuje. Jakmile Anna Marie zaslechla ta tři slůvka: „talent“ a „filmová branže,“ měla pocit, že právě bylo vysloveno magické zaříkávadlo. Než muž dokončil větu, přistála jí pod nosem vizitka.

 

Richard Visconti

filmový  producent a režisér

 

 

Anna Maria zalapala po dechu, ale Richard Visconti nečekal, až do něj nabere příval očekávaných klišé. Klidným a lehce znaveným tónem, který naznačoval, že práce ve filmové branži je práce jako každá jiná a že filmový režisér má starosti jako každý jiný obyčejný člověk, Richard Visconti své rozkošné společnici předložil svůj problém, v němž by mu mohla být právě ona nápomocna. Hledá výjimečně talentovanou herečku do svého filmu, který momentálně natáčí – v tomto momentě se významně zahleděl do očí dychtivé Anny - a že si je jist, že ji v tomto zapadlém podniku právě našel. Ani poté nepustil Annu Marii ke slovu, ostatně její rozrušený výraz hovořil beze slov, a pokračoval ve výkladu.

Anna si byla jista, že se právě probudila ve svém životním snu. Musela se štípnout, aby uvěřila, že to není jen sen. Musela o tom promluvit s Glennem, který byl zprvu šokován nadcházejícími událostmi, ale když se mu Richard Visconti sám osobně představil, přestal se Anně Marii posmívat. A pak se čas neuvěřitelně zrychlil, Anna Maria ani nestačila vychutnat všechny ty drobné okamžiky, které jasně dokazovaly, že kariéra herečky není výplodem jejího chorého mozku, jak jí Glenn tak často předhazoval. Jedinou podmínkou, kterou Richard Visconti kladl Anně Marii na srdce bylo, že si svou radost musí nechat pro sebe. O existenci jeho právě rodícího se filmu se totiž svět dozví, až bude celý dokončen. A bude to „naprostá bomba.“ Ostatně události nabraly obrátky tak rychle, že i kdyby Anna Maria měla komu něco prozradit, nebyl na to čas.

Už druhý den po poledni ji po nekonečné cestě bludištěm Los Angelských ulic taxikář vysadil před ohromnou šedou budovou, která se nevyznačovala ničím zvláštnějším, než tím, že byla šeredná. Anně Marii přeletěl přes nos lehký stín pochybností, ale ty se rozplynuly, jakmile spatřila vyblýskaný úsměv Richarda Viscontiho. Zeptal se jak se vyspala, dotkl se galantně jejího rámě a odvedl do nenápadných dvěří té ohavné barabizny.

Výtah je vyvezl do místnosti plné zrcadel, líčidel, paruk a kostýmů. Anna Maria se opět s úlevou přesvědčila, že její sen se odehrává tak jak má. Okamžitě se jí ujaly dvě laskavé, postarší dámy, zkušeným pohybem ji zatlačily do křesla a začaly operovat s nejrůznějšími pleťovými maskami, vodičkami, štětečky, krémy, pudry, řasami, barvičkami, stíny, sponkami, parukami, příčesky, vycpávkami, a nakonec ji zašněrovaly do šatů a na hlavu jí nasadily korunu. Když Annu Marii po několika hodinách procedůr postavily před zrcadlo, nebyla schopna slova. Nakrucovala se ze všech stran a rozpačitě vzhlížela k oběma kouzelnicím. Není to, co vidí nějaký filmový trik? Nedívá se na ni ze zrcadel opravdová Julie Roberts převelečená za královnu? Anna Maria se ani nestačila dostatečně pokochat tou nádherou šatů posetých drahokamy, bohatým účesem a celou tou proměnou, která ji dojímala k slzám, protože za chvíli do maskérny vstoupil lehce nervózní Richard Visconti se dvěmi nechutně chlupatými, zamračenými gorilami, zkontroloval zjev Anny Marie od hlavy k patě, přičemž žádný detail si nenechal ujít, a pak ji spěšně odvedl pryč. 

Zatímco procházeli ponurými chodbami společnosti Movie Fox a míjeli nejrůznější existence  v dobových kostýmech i civilu, Anně Marii neuniklo, že každý na ní nechával pohled o něco déle, než byla kdy zvyklá a za jejími zády se nesla ozvěna šeptaného „Královna“… nebo „Julia Roberts“… Gorily ji citlivě postrkovaly ku předu a Richard Visconti s výrazem agenta CIA, který právě vyřešil případ století, udával směr. Teprve když dorazili před ohromná železná vrata a gorily se vzdálily, byli u cíle své cesty a Richard Visconti Anně Marii vysvětlil, co ji čeká, až se vrata otevřou. Anna Maria hltala každé jeho slovo a přičinlivě kývala hlavou na znamení, že pro režisérovu spokojenost udělá vše, co bude v jejích silách. Přece na tom záleží celá její herecká kariéra! Projít uličkou mezi lidmi a dívat se před sebe a na nic jiného.… to zvládne. Kam že se nemá dívat? Položil Richard Visconti kontrolní otázku a Anna Maria pohotově odpověděla: „Nikam jinam než před sebe!“ Upozornil ji, že si nemá nijak všímat, pokud na ni budou křičet a něco po ní házet. Jestli pak ví Anna Marie proč? Na okamžik se zamyslela a pak vyhrkla, že asi proto, že je KRÁLOVNA. Richard Visconti pochválil její bystrost a připomněl jí, že je navíc vznešená a hrdá královna. Anna Marie se napřímila a vztyčila hlavu, aby ukázala Richardovi, jak dovede být vznešená a hrdá a režisér zvolal: výborně! Pak počal líčit, jak takto vznešeně a hrdě dojde až na konec uličky a vystoupí po schodech nahoru na vyvýšené pódium. Až tam bude, bude pomalu končit její výstup, ale musí hrát, dokud neuslyší z ampliónu STOP. Jedině STOP ve filmu znamená, že si herec může dát pohov, zvolal po vojensky, aby si to Anna Marie dobře zapamatovala. Anna rozechvěle, plna očekávání, pokyvovala hlavičkou, pokud jí to jen těžká koruna na hlavě dovolovala.

 

První, co se stalo, když se konečně s rachotem otevřela ohromná železná vrata bylo, že se Anně Marii podlomila kolena. Jen tak tak, že dokázala udělat první krok. Šokovaná scenérií, která se před ní otevřela, civěla na dav lidí před sebou a těžko přivykala ostrému světlu. Poté ji vyděsil jeřáb, na jehož konci se natáčel přístroj, jenž na její obličej neustále upíral svoje veliké skleněné oko. Anna Maria usoudila, že to bude asi kamera. Než se zorientovala, zmateně těkala kolem, ale pak sebrala všechny své psychické i fyzické rezervy a vytáhla do boje za svou hereckou kariéru. Vztyčila svou majestátní hlavu do výše, a vydala se hrdě vpřed. 

Ozval se jeden výkřik z davu, pak druhý a další, až celá scéna hučela jako na demonstraci nezaměstnaných. Pro Annu Marii bylo vyčerpávající si toho nevšímat, a to tím spíše, že z davu slyšela stále sílící slova: Královna je mrtvá!  

Když po ní začali házet rajčata a vejce, zavrávovala, rozklepala se jí brada a do očí se vedraly slzy. Zkazila to! Zpanikařila, ale vzápětí v ní vybublal vzdor. Rozhodla se, že svou roli zvládne.  Vypnula hruď, vysunula hrdě svou roztomile třesoucí se bradičku a vydala se vstříc schodům. Konečně, už je vidí… Jeden, dva… co schod, to jeden krůček ke slávě, povzbuzovala se. Za chvíli to peklo skončí.

 

Jakmile zdolala poslední schod a ocitla se na vyvýšeném prostranství, pod nohama se jí rozprostřelo celé středověkké město. Užasla. Jak se všechny ty vzdálené domy zahalené do západu slunce mohly vejít do jednoho ateliéru? Lidé dole řičeli. Představovala si, že na místo smrti, provolávají jí slávu. Je skutečná královna. Teprve když se otočila ke své levici, strnula. Vysoko nad její hlavu se tyčil monstrózní přístroj ze dřeva a železa, který znala jen z filmů.

Anně Marii se nezatočila hlava proto, že by si myslela, že to co vidí a co se právě odehrává, je snad skutečnost. Byla si stále dobře vědoma, že je herečkou a že gilotina je nefunkční rekvizita.

Na té smrtící konstrukci uzpůsobené k sekání hlav však spatřila něco, co nikdo jiný nemohl vidět: Svého Démona, který ji přišel ztrestat. Rozechvěla se po celém těle. Couvla bázlivě o krok a nazdařbůh máchla rukou do vzduchu hledaje pomyslnou oporu. Ochotně se jí ujali dva  pochopové v kápích, kteří dosud stáli nehnutě po stranách popravčího nástroje a z obou stran ji pevně sevřeli za paže, aby ji odvedli ke gilotině.

Dav ztichl, atmosféra zhoustla. Anna Maria každou chvíli očekávala z amplionu slovo STOP.

Když se s úlekem podívala dvěma pochopům do tváře, do zad jako by jí někdo vrazil kudlu. V jedné kápi jasně rozpoznala oči Richarda Viscontiho a v druhé… svého miláčka, Glenna Clegga! Richard Visconti jí špitl do ucha, že hraje tak excelentně, že by byla škoda přerušovat scénu v nejlepším. Nic ji v tu chvíli nemohlo potěšit více. Je dobrá! Dobrá!

Pomohli jí vsunout hlavu do půlkruhu dřevěné desky gilotiny a poté kdosi z amplionu vyhlásil přestávku pro kompars, který měl vyklidil ateliér.

Tenhle záběr je dokonalej! Udělej detail, dával Richard Visconti instrukce kameramanům a rozrušením si mnul ruce. Takhle ideálně si to snad  ani nepředstavoval! Jsi úžasná herečka! Úžasná! Pochvaloval si Annu Marii, jejíž hlava ležela sevřená mezi dvěma deskami. Žádal ji, aby se podívala na stranu, na druhou stranu, přímo do kamery a poté znova nahoru, na čepel gilotiny. Nebylo nic příjemného, dívat do ostří té obří žiletky, ale Anna Maria se rozhodla být snaživou a učenlivou herečkou. Jediná otázka jí vrtala hlavou: Jak je možné, že ve filmu Richarda Viscontiho hraje taky Glenn Cleeg? Ten momentálně svačil hamburger a zatímco Richard Visconti snímal její hlavinku sevřenou pod gilotinou, přemýšlel jak je možné, že k Anně Marii ani teď vůbec nic necítí.

Viděla, jak se cpe hamburgerem a kečup mu stýká po prstech a ani se na ni nepodívá. Začal chápat. Bolest jí vytlačila slzy z očí. Tekly jí po tvářích a pot vyrážel ze všech jejích pórů, ale nemohla se ani utřít, protože jí v pohybu hlavy zabraňovaly desky s otvorem, v němž byl sevřen její útlý krk. Byla prostě výborná.

Režisér si pochvaloval, že s těmi slzami a krůpějemi potu ani nepočítal a že je to velmi realistický estetický prvek, zvláště v kombinaci s tou křečovitě nataženou šíjí, a krční tepnou, která se v sevření gilotiny nemůže pohnout a tepe jako by jí šlo o život. Chtěl po kameramanovi, aby sejmul ještě jakési cuky, o nichž ubohá Anna Maria ani netušila, že je hraje. Richard Visconti stále dokola opakoval, že lepší herečku si nemohl vybrat.

Pak řekl, aby se ještě jednou podívala do ostří žiletky a představila si, že je to poslední, co Anna Maria vidí.

Na jeho povel se poté železo s rachotem zřítilo dolů, Anna Maria vykřikla a když se gilotina zastavila dvě stopy nad jejím krkem, Richard Visconti se omluvil. Rád by záběr natočil na tři kamery. Pokud by se nepovedl, neví, kde by vzal tak výbornou herečku.

Za kolik jsi mě prodal? Chtěla se Anna Maria zeptat, než se kamery i gilotina rozjely naostro. Ale na poslední chvíli se rozhodla, že nebude finální záběr na její esteticky vypjatou šíji, kterou za okamžik rozkrojí ostří gilotiny, kazit. Richard Visconti jí bude vděčný.

V následující vteřině žiletka odsekla hlavu Anny Marie od těla, ale ani tento fakt nezabránil tomu, aby hollywoodská hvězda Anna Maria Visconti nezachroptěla, nechytla se za krk a pud sebecháchovy nevymrštil její tělo z postele. Stop, stop, stop! sípala, třeštila oči do tmy a s úlevou zjišťovala, že hlava na jejím krku drží. Všechno je v pořádku. Je ve své ložnici a její manžel spí. Vypotácela se do kuchyně a natočila si vodu do sklenice. Z knihovny vytáhla snář a nalistovala heslo: Hlavu snícímu setnouti…

 

 

Poznámky k tomuto příspěvku

Bajata (Občasný) - 26.8.2010 > Hmmm, škoda že odmítáte (alespoň se zdá,) dobrou kritiku. Autorita profesorky ještě neznamená, že musí být dobrá. Pamatuji si prohlášení jednoho profesora na vysoké škole: ,,Můžete mít sebelepší nápad, bezchybně vypracovaný projekt,ALE BEZ TITULU TÉMĚŘ NEMÁTE ŠANCI. PROTO STUDUJTE... ABY JSTE DOSTALI DIPLOM. TO VÁM OTEVŘE TÉMĚŘ VŠECHNY DVEŘE." Jenomže asi zapoměl na jednu maličkost. Stejně jako asi Vy. Ve vašem případě je to pozornost čtenářů a publika. Pro ně píšete. Profesorka i kdyby byla sebelepší, nikdy nezajistí přízeň druhých. Tím také Váš úspěch. Také jsem chtěl napsat svůj názor a pohled, jako čtenář a popřípadný divák, ale asi by to bylo zbytečné. Stručně řečeno: číst se to dá, jistý děj také, ale do kina bych nešel. Televizi přepl na jiný kanál. Pokud by jste ovšem alespoň nepřemýšlela a poněkud nepřepracovala scénář. A kdyby to byla kniha, tak zpracování. Myslím že bych se asi nijak zvlášť nevyjadřoval, ale máte zájem o hlubší kritiku. Což je výzva pro čtenáře a případné diváky. Pevně věřím že se neurazíte, ale budete dál usilovat o vyjádření těch, pro které píšete. Dopředu vás nedostane ten, kdo vás plácá po rameni, ale kdo Vás také občas kopne do ... Přeji hodně štěstí a úspěchů. Dodatek: Mohl bych znát jméno či umělecký pseudonym paní profesorky? Díky moc. <reagovat

Bajata (Občasný) - 26.8.2010 > Moc se omlouvám za ten jeden bod, nemá tam co dělat. Obodoval jsem aniž bych to tušil. Předchozí vyjádření myslím naprosto upřímně. Příspěvek nehodnotím a tvoji kritiku beru naprosto vážně a mám zní opravdovou radost. Ne proto že je ostrá, ale proto, že je pravdivá se schopností POSUNOUT dopředu. Ještě jednou díky a omlouvám se. <reagovat

Lamarski (Občasný) - 24.8.2010 > Hezký sloh, škoda těch předlouhých souvětí, ve kterým se ztrácí tempo děje i vyprávění. Ten konec:))) Úplně vidím Bobbyho Ewinga jak čučí ze sprchy: "Dobré ráno, miláčku." Body: 4 <reagovat

Bajata (Občasný) - 26.8.2010 > Lamarski> Ahoj Lamarski, škoda je, že autorka nereaguje pozitivně na moc dobrou připomínku. Mám stejný názor. <reagovat

Lamarski (Občasný) - 26.8.2010 > Bajata> Nepřišlo mi, že by autorka reagovala špatně. Prostě jako většina méně zkušených autorů obhajuje svůj text, který jí dal asi hodně práce. Když budu stavět týden zeď, a pak mi řekne zedník, že je křivá ať začnu znova, taky nebudu mít radost. A s tím Dalasem to byla jen malá ironie, šťouchnutí, že když je třeba se vymotat ze zašmodrchaného děje Deux ex machina pomůže;) Přesto se mi ten sloh líbil. <reagovat

annandale (Občasný) - 26.8.2010 > Bajata> Bajata> Vy jste se tady tedy vyřádil! :-) Ano, zamyslím se nad sebou a spolu s vámi pevně věřím, že se polepším budu usilovat o občasné kopance, abych se zlepšila. Zůsťaňte v tom prosím mou oporou. Jste velmi moudrý. Jinak - bez ironie, kdybych si byla jista že je to dokonalé dílo k zfilmování, tak to přece nebudu dávat na internet. Tvorba je proces a to ví i moje vážená úča. <reagovat

Quotidiana (Občasný) - 25.8.2010 > Já teda nevim... začátek dobrý, s nástupem režiséra Viscontiho to šlo hodně z kopce. Nevím, nakolik je vhodné dávat vysloveně fiktivní postavě příjmení reálného režiséra a křestní jméno jiné - popravdě řečeno, na mne osobně to působilo spíš negativně.   Navíc, z celé té povídky mám tak trochu pocit, že to "procitnutí ze snu" bylo tak trochu "nouzové řešení" ve chvíli, kdy se ti povídka dostala do naprosto nerealistické fáze... že se objeví režisér se stejným příjmením jako režisérská hvězda, která umřela před narozením milé Anny Marie, lze ještě vysvětlit (od toho jsou tu příbuzní), že se původně nevinné natáčení filmu zvrtne ve snuff film (i to se může stát... koneckonců, od toho jsou tu horory, thrillery atd.),   co mi ale vadí, je celá koncepce příběhu - začneš s hlavní postavou Glenem, kterému se u dveří hotelu objeví tajemná dívka s kufrem peněz je OK, následně se objeví policie hledající 2 lupiče z banky (klasika v rámci žánru),  pak to ale začíná trochu skřípat - bratři byli zastřeleni na útěku (ale jak došlo k předání peněz???), dívka si obarví vlasy, začne si říkat Anna Marie, (občanku po ní asi nikdo nikdy nechtěl a změna byla asi tak dramatická, že si policisté nevšimli stejných rysů v obličeji... budiž) z neznámého důvodu ač do 23 panna se vyspí s barmanem (proč??? jak to souvisí s příběhem???) a stane se prostitutkou (no mít peníze z bankovní loupeže, tak se asi živím jinak), naštěstí Glenovi to nevadí (v posteli nebyla nic moc, tak ji poslal na "trénik" - dalo by se to zpracovat s cynickým nadledem, ale v tvém textu mi ten nadhled opravdu chybí), ve chvíli, kdy je příběh na slepé koleji a nemá se jak dál vyvíjet se objevuje režisér (náhle je zapomenuto všechno co se stalo do této chvíle) a vše se soustřeďuje na to, že prostitutka se stala herečkou (trochu zvláštní tah, ve chvíli, kdy se člověk ukrývá před policií), následuje velmi zdlouhavý popist toho, jak milá slečna usilovně hraje, až vlastně hrát nemusí, což finišuje její vlastní popravou (Nehrála Marii-Antoanettu? Když je to Anna Marie...). A v tu chvíli se Anna Marie Visconti (no nečetla jsem extra pozorně, abych si všimla, kdy se vdala) probudila, a zjistila, že to všechno byl jen sen...   Mne to tedy nepřesvědčilo, že tohle byl promyšlený a důmyslně vystavěný příběh. Prolínání snu a reality a (rádoby)nečekaná procitnutí ze snu už v literatuře není žádná novinka, a hlavně - celý příběh musím být nejen dobře vymyšlený, ale i dobře podaný, tak aby z toho čtenář neměl pocit, že autor nevěděl jak dál.   Za mne tedy - - přepsat (trochu přímé řeči by nevadilo) - zkrátit (neb spousta toho je docela dost zdlouhavá - čili nuda) - ujasnit si, kdo je hlavní postava (Glenn nebo Anna Marie)   a abych navázala na Lamarski - když se Pamela po 150 dílech probudila, tak to tuším navazovalo (nebo se to alespoň tvářilo, že navazuje) na scénu, kdy šla spát... <reagovat

annandale (Občasný) - 26.8.2010 > Quotidiana> Děkuji za podrobnou kritiku. Je zvláštní vidět reakce čtenářů... Jen na vysvětlenou - zadání byl filmová povídka na 6 stránek bez dialogů. (...a další kritéria)která jsme se pokusila naplnit. Není pravda, že jsem nevěděla kudy kam - znala jsem ten příběh od A do Z než jsem napsala první větu. Hodila jsme to sem ještě než jsem to dala přečíst mé profesorce, která, jak se dnes ukázalo, má úplně odlišný názor - nemá jedinou výhradu... ba vidí to dost pozitivně. ...a dám spíš na její názor, neboť je to píšící, učící autorita z oboru... Ale děkuji, je zajímavé vidět tak diametrálně odlišné názory vedle sebe... Svatba a předání peněz? Musí se vše polopaticky vysvětlovat a popisovat? A taky sis možná při čtení nevšimla, že změnila identitu i co se dokladů týká... jen to není dost polopaticky popsáno...:-) Není to přece realismus. Viscontiho považuj za náhodu, Nováků jsou taky mraky... A Dallas jsem nesledovala, takže netuším, která bije... <reagovat

Lamarski (Občasný) - 26.8.2010 > Quotidiana> jj, v Dalasu to měli promyšlený:) <reagovat

Bajata (Občasný) - 26.8.2010 > Quotidiana> Uau, nádherná kritika. Ostrá až to řeže, ale ... nádherná. Jak má být aby se autor zastavil a...volil další kroky. Upřímmně řečeno...nebudeš-li se zlobit, hodně si z toho vezmu pro sebe. Moc důležité a dobré rady. Takže: DÍKY MOC, i když to není určeno pro mě. Body: 1 <reagovat

Quotidiana (Občasný) - 26.8.2010 > annandale>  no co k tomu říct - není nic horšího, než psát "na zadání" a následně tyhle stylistická cvičení umísťovat jako opravdové povídky. (ad absurdum by tu lidé mohli vystavovat doplňovačky na i/y)   Věci na zadání jsou dobré pro potrénování si "řemesla", věřím, že požadavek 6 stránek bez dialogů dotlačí člověka tvořit spoustu kreativních popisných vět tam, kde by si za jiných okolností vystačil s jednou větou přímé řeči...  na stranu druhou, součástí "umění" by mělo být i to, že autor příjde s vlastním přístupem, vlastním stylem a ideálně překročí dosud používané hranice/limity/tradice žánru -čili svým způsobem takové "zadání" - jinou formou psaní (jeden čas byly populární romány v dopisech, ich forma, vyšel SMSkový román), nové téma (třebas Vagina monology, Ohňostroj marnosti, Rok Kohouta), hlavní postava zcela opačná, než je standard (Dexter, Bridget Jones, American Psycho), nový pohled na svět (Matrix))   změny identity jsem si všimla, plastické operace a svatby ne...(proto jsem se ptala, jak je možné, že ji policisti nepoznali). Každopádně - jméno paní profesorky by mne taky zajímalo... s jejím názorem polemizovat nebudu, lidi jsou různí, maj různé názory (a já mám obvykle problém sehnat partnera do kina, protože s mým filmovým vkusem se obvykle neshodne většina lidí okolo :))   Dallas ani nesleduj - nestojí to za to...       <reagovat

annandale (Občasný) - 26.8.2010 > Bajata> Uau, nádherná kritika. Ostrá až to řeže, ale ... nádherná.Jak má být aby se autor zastavil a...volil další kroky. ... chlape ty seš normální magor:-))) <reagovat

annandale (Občasný) - 27.8.2010 > Quotidiana> Tybrďo tady je to nějaký hustý!:-))) Všechno je tady nějak špatně a na všechno je nějaké ale. Já jsem ráda, že jsme ze sebe něco vymáčkla a nemůžu za to, že mi to píše zrovna takhle. Prostě umím leda tak vycházet ze sebe a odhazovat při tom svoje slupky. Asi ti to přijde neakademický, že jsem se před psaním nezamyslela nad nějakou novou formou, která tady ještě nebyla. Se teda "vomlouvám." Učí mě scénáristka, která už toho napsala a zfilmovala dost na to, aby mi nemazala nazdařbůh med kolem huby. Což teda obvykle nedělává. Nevím, třeba si to vytiskla, nebo je to tak dementní, že nad tím zlomila hůl...? Zeptám se jí. Jméno své učitelky ti předhazovat nebudu, protože mám pocit, že jsem vlezla do lesa plnýho hladových supů a pouze by posloužila jako kořist tvým nabroušeným drápkům:-) Ale budu ji od tebe pozdravovat! A nešlo o stylistické cvičení. A zadání vůbec to není "nic horšího než..." Naopak je to docela zábavné. Ano, není to dokonalé, vím. Kdyby to tak bylo, nedávala bych to internet. :-) Díky za názory. <reagovat

Bajata (Občasný) - 27.8.2010 > annandale> Ahoj Annandale, tyhle věty jsem nepsal vám, to jste asi přehlédla. Proto nevíte o co vlastně kráčí. Jen nechápu, proč žádáte o hlubší kritiku. No a závěrem? Nazvat a označit někoho magorem, začít mu tykat aniž bych ho znal alespoň po stránce jeho myšlení...bez ironie, to bych si asi nedovolil. Jen tak mimochodem, jste schopná vystoupit ze stínu pseudonymu a říci své pravé jméno? Rád bych sledoval vaší uměleckou dráhu. Jako magor. :-))) Hodně štěstí...!!!!! <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku <jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ?