20.5.1995 ( ONA )
Bolelo to.
Všechno jsem cítila intenzivněji a rozhodně to nebylo dobře.
Sakra!
Na nějaký pocity zkrátka člověk nikdy nezapomene a nikdy si na ně nezvykne. Jestli se v písničce Život je jen náhoda zpívá ,,jednou si dole, jednou nahoře“, tak já sem se uměle vydávala do ráje, abych další den mohla padat do krutýho pekla. Zase a pořád dokola.
Žiješ?
Spíš budu ráda, když přežiju.
Evidentně jsem na tom byla daleko hůř, než ON. Dojezd, no.
Jestli chceš tak si ještě dej.
Ani ne.
To poslední, o co bych stála byl další nástřel.
Fuj! Neskutečně mě sužovala bolest a zarývala se mi do celýho těla, jako kdybych měla kolem krku kleště a ty mě svíraly, aby oddělily hlavu od zbytku těla. Nohy ještě tancovaly i když jsem nehybně stála na místě. Přišlo mi, že mám tak 20 kilo a ta schránka obalená kůží, ve kterým jsem uvězněná, ani není moje. Schopnost přemýšlet zcela opustila mojí osobnost.
Vlastně jsem vůbec nebyla osobnost, nezbylo ze mě nic.
A takhle jednoduše ten kolotoč neživota pokračoval....
20.5.1995 ( ON )
Kurva zase je to tady!
Čuměla na mě, jako by mi dávala za vinu, že sme na tom takhle. Sama si to vybrala. Bylo mi tak blbě, že sem nechápal, jak vůbec můžu držet pohromadě. Každou chvílí sem čekal, že se rozpadnu na cáry, který už ONA nikdy nesloží dohromady, ale bude se o to strašně snažit a zešílí při tom. Nikdy to nevzdá, protože je to bojovnice. Nebo aspoň bývala bojovnice. Co je z ní teď ? Dýchá vůbec?
Žiješ?
Spíš budu ráda, když přežiju.
Poslední dobou sme ty dojezdy nedávali. Bál sem se, aby mi neumřela.
Jestli chceš tak si ještě dej.
Ani ne.
No debilní nápad, ale na nic nápaditějšího sem se nezmohl. Jak by taky jo, když sem nebyl schopnej ničeho.
Žíly jak rozervaný lasa, který už kovbojové dávno odhodili pryč.
Fuj!
Co ze mě zbylo. A zbylo vůbec něco?
Jednou to snad skončí, chtěl sem aby to škončilo, je jedno jak....
| |