Takový pěkný den…

Stála na kraji vysoké skály a koukala dolů. Krásné místo,  pod ní si tiše bublá řeka, všude okolo stromy se zlatým a ryšavým listím,klid. Navíc byl i neobvykle teplý podzimní den. Zkrátka vše, co člověk potřebuje, aby se mu na světě líbilo.  Ona se sem ale nepřišla podívat na pěknou krajinu. Přišla zemřít.

  Už dlouho se zabývala myšlenkami na smrt. Je mnoho způsobů, jak se připravit o život a skok z výšky ji vždycky připadal jako ten nejméně vhodný. Vždyť to vůbec nemusí vyjít. Může těžce zranit a pak dlouho trpět v nemocnici a bojovat o život, o který vlastně vůbec nestojí, nebo i ochrnout… I když to dobře dopadne, bez chvilky veliké bolesti se to určitě neobejde, a kdoví jestli to bude chvilka. Přesto tu, pevně rozhodnutá, stojí.

  Je to jen náhoda. Náhodou je zrovna dneska krásný den, náhodou se vydala na procházku a náhodou ji na tomhle klidném a tichém místě přepadla touha všechno skončit.

  Ne však protože by byla nešťastná. Právě naopak. Chce zemřít, protože je šťastná. Teda, měla by být. Má vše, co vždycky chtěla: pěkný vztah, práci, která ji baví a navíc je i slušně placená, spoustu přátel, je zdravá… Nenapadá ji jediný důvod, proč by neměla být skvěle, nic, co by ještě chtěla. Jen smrt.

  Třeba je to tím, že si uvědomila, že tohle je pravděpodobně nejhezčí období života, které brzy skončí, nebo se tak zoufale snaží o co nejlepší prožití těchto „zlatých časů“, že už se vlastně ani neumí radovat. Nebo je to taky něčím jiným. To je už teď jedno. Zavře oči, odrazí se a…

  Ještě ji bleskne hlavou věta, která napadne asi všechny, kteří ji znali: „ Co víc mohla ta holka od života chtít…?“