Bývá to tak - chci -li vidět svítání, musím si přivstat, nikdy se mi nerozední uprostřed dne a už vůbec ne na jeho konci. A já bych tak ráda byla hlazena jen tak bez vlastního přičinění, jen proto že někoho těší, že mě může pohladit. Jenže pokud platí nějaká pořekadla, pak to jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, platí jistojistě. Dlouho jsem nevolala do tvého lesa a tak volám : Haló, HALÓ, jsi tam pro mě ještě ? Je to ale zatraceně velký les, po kterém brouzdáme, že se tak málo potkáváme, že ? Je to tím, že chodím sem a tam po velmi krátké trase a nejspíš ani nesmím odbočit, abych se měla kam vrátit. Je to tím, že čekám na jaro jako na zázrak a na zázrak jako na jaro. Už nejsem tak pošetilá, že bych věřila, že bez vlastního přičinění, dojdu jako v pohádce ke štěstí a lásce, ale na jaře tomu zase věřit budu a věřila jsem tomu loni a předtím bez ohledu na roční období. Já prostě věřila na pohádky a těžko se mi věřit přestává, protože jinde žít neumím, než ve svých pohádkách, kde se máme rádi a kde dobro skutečně vítězí nad zlem a kde se stane zázrak, když nám začne téct do bot. Na jaře bude líp.
|