Spálil jsem své tělo

v plameni hvězd     

a na chvíli

jsem byl jako předtím

když ještě o nic nešlo

a všechny mé sny

byly součástí Boží singularity

v níž jsem obsažen

i se vší svou bezvýznamností

která stojí na počátku všeho

a pak jsem si všiml

že když se směji

neliším se od voskových figurín

které se většinou dívají daleko za nás

a nic je nebolí

zatímco se zrcadlíme na sklech výkladů    

když tě objímám

cítíš cesty v mých dlaních

ve kterých puká hlína

a padá do nich listí  

aniž by stromy

dávaly nějak najevo

svoji slabost

a skládaly holé větve do klína

jako ženy

přišla jsi a tvá kůže

při svlékání kabátu

mrazila jako slova

nádražního hlášení v Osvětimi

díváme se na sebe

skrze zapálenou svíci

venku je podzim

a tma