Žebrák s papírovou ikonou na krku uprostřed Lvova na křižovatce za operou mi připomněl, že žiju i když si někde možná hýčkám rakovinu ale co na tom teď záleží. Zítra nechám zabít naše dítě, kterýmu jsme nestihli dát jméno a já mám strach že se to smí. Zbývá 12 a 1/2 hodin žití.
Počítám ulámané vteřiny z nehtů čarodejnic co zakleli jsme do chmýří přezrálých pampelišek na poli plným plechovejch panáků Počítám uřezané choboty indických slonů těch pro radost a ukradený sponky do vlasů princezny co křičela v průjezdu rozkoší už dost Zabil jsem Boha Lásko v pátým patře tohodle špitálu kde dezinfekcí smejvaj kocovinu z těl nevěřících andělů
Svítá. Zhasli neonový nebe. Vždycky jsem si říkal, kdo to dělá? Ale asi automat. No jo, automatickej svět. Svítá. A tramvaje vrejvaj skoby do ticha.
|