Nejprodávanější český spisovatel Michal Viewegh se ve svém Románu pro muže opět dotýká tématu smrti a umírání.

Již v dřívější novele Andělé všedního dne nabídl čtenáři vhled do tohoto palčivého tématu. Na pozadí příběhu několika andělů, kteří jsou na zemi proto, aby několika lidem „zařídili“ smrt přesně tak jak to „jejich šéf“ předurčil, ukazuje na jakousi nevyřčenou nemožnost člověka ovlivnit svůj vlastní osud. V tomto románu se však dotýká smrti i z jiného pohledu. Jeden z hlavních hrdinů románu, Bruno, má nevyléčitelnou nemoc a umírá. Jeho stav je natolik vážný, že lékaři nedokáží přesně odhadnout kolik času mu ještě zbývá. Zda rok, či dva… Jeho sourozenci o jeho stavu vědí a chtějí se s ním rozloučit, dost možná již poslední dovolenou. Brunův starší bratr Cyril se tak rozhodne pojmout každoroční lyžování ve velkém stylu. Namísto tradiční Šumavy vyrazí do Dolomit. Cyril jakožto zkorumpovaný soudce hodlá tentokrát obou sourozencům celou dovolenou zaplatit. Dokonce Brunovi přichystá překvapení v podobě mladičké striptérky Tali. Tu Bruno sám sleduje již dlouho na internetu a proto padla volba přímo na ni. Cyril za ní bez okolků neváhá dát na sto tisíc korun se slovy „že je to kurva možná naposled co si brácha užije“ a pro jistotu mu neváhá dát ani povzbuzující léky na erekci. Sestra Aneta s tímto překvapením nejdříve nesouhlasí, ale nakonec ze svého postoje ustupuje.

Viewegh nám tak spouští vyprávění třech příběhů. Vševědoucí vypravěč nám prozradí životy všech hrdinů. Vše důležité se čtenář dozví. Viewegh neobtěžuje čtenáře zdlouhavými a zdánlivě nudnými popisy věcí, které pro příběh nemají úplné opodstatnění. Nesnaží se však ani o důkladné vykreslení psychologie postav. Což příběhu celkově dosti škodí. Postavy románu se nijak nevyvíjí a jejich plochost až buší do očí. Cyril je klasickou arogantní postavou využívající svoje postavení. Aneta jakožto nejmladší reprezentuje postavu otloukánka, který respektuje své starší bratry, kteří si z ní dělají srandu a nakonec vždy udělá co chtějí. Bruno je klasickou smutnou postavou, kterou čtenář bude litovat už od začátku. A to nejenom kvůli jeho nemoci, ale také kvůli jeho příběhu odvyprávěného vypravěčem.

Do příběhu také zasáhnou postavy dvou dávných kamarádů. René a Šimi nemají však v příběhu žádnou větší roli. I když příběhem prostupují po celou dobu, tak by se bez nich román klidně obešel. René plní pouze roli prostředníka mezi „obchodní transakcí“ Cyrila a Tali. Jakožto její „pasák“ a zároveň milenec ji má na starosti a neustále ji telefonuje. Žádného čtenáře však nepřekvapí Taliino rozhodnutí skoncovat to s Reném a zůstat s Cyrilem, který si ji nakonec přivlastní místo bratra, jemuž jí ve své podstatě koupil (jediný posun v jeho postavě – „z hajzla se stává hajzlem ještě větším“). Jaký to má však význam v celém příběhu? Inu, skoro žádný. O postavě Cyrila už má čtenář dávno jasno, takže nepotřebuje další důkaz o jeho charakteru. Naopak Viewegh ještě přitvrdí, když René za to, co se stalo chce Cyrila zabít. K tomu účelu je zde postava Šimiho. Ten na sebe bere roli zachránce svého kamaráda Reného, když mu sežene k tomuto účelu pistoli a zároveň s ním jede autem mu s vraždou pomoci. Cyril jako soudce ho však zbaví veškerého obvinění, ale naopak Reného nechá na dlouho ve vazbě čekající ho na soudní proces. Cyrilův již tak dost pokřivený charakter („Proč máš prosimtě v telefonu čísla na 30 politiků? To si nezaujatý soudce?“, „Milá Aneto, život není fér, měla by sis to uvědomit.“) tak dostává ještě větší trhliny.

I dalším postavám chybí větší psychologické prokreslení, aby čtenář mohl do puntíku porozumět jejich chování a jednání. Aby pochopil vztah Bruna se svojí rodinou, Anetino zamilování do špatného muže a tak dále.

Viewegh si skoro před každou kapitolou pomáhá citáty z různých světových děl či citátů slavných českých osobností. Tyto citáty uvádějí novou kapitolu. Čtenář tak srozumitelně pochopí o čem další kapitola bude. Zároveň pomáhají rozvíjet samotný příběh.

S čím však nemohu souhlasit je zapojení příběhu samotného autora, jak vznikala tato kniha. Příběh o tom, jak autor jezdí na autorská čtení, jak ho zajímá podprsenka mladé slečny, o tom jak pije fernet před čtením a opět o tom jak si mladá slečna sundává svetřík je zde zcela nepodstatný a do románu vůbec nepatří. Michal Viewegh často píše o sobě, či do románu zakomponuje své alter ego. V tomto případě to byl však krok někam do prázdna. Někam do míst do kterých se nikdy neměl dostat.

Po přečtení tak čtenáři v hlavě zůstane příběh o tom, jak jeden ze tří sourozenců umíral a oni se s ním chtěli důstojně rozloučit. A jak se jim to vlastně nepovedlo. Spíše naopak je jeho nemoc, a poslední dovolená s ním, značně odcizila. Jak to nakonec skončilo, či jak to vlastně konkrétně bylo si nebude moci vzpomenout. Značně prchlivý pocit z takto silného tématu.

Téma románu si Michal Viewegh vybral dobře. Mohl z něho však vytěžit mnohem a mnohem více než vytěžil.  Sprostá slova a erotika příběh nezachrání. Důležité je samotné vyprávění o hlavní myšlence. Ta se zde však autorovy velice vzdaluje a román tak zůstává někde na půli cesty do finále. Mohl to být velice dobrý román. Bohužel tomu tak není. Viewegh tak v tomto tématu svoji báječnou novelu Andělé všedního dne nepřekonal. Škoda.

50%

Ukázka: „Cyril uchopí Tali za ruce a pohybem ji naznačí, aby se postavila. Tali poslechne. Anetě to připomene dobrovolníky z publika, kteří jsou přinuceni spolupracovat s kouzelníkem. Cyril vezme do prstů dívčiny kyčle, zřetelně vystupující nad horním okrajem plavkových kalhotek, a lehkým tlakem, kterému se Tali ochotně podvolí, ji natočí čelem k Brunovi. Miluje vztahy založené čistě na penězích. Peníze dávají mezilidským vztahům jasná, srozumitelná pravidla, říká si Cyril. Je to každopádně desetkrát lepší varianta než vztahy založené na penězích a lásce. Z toho je vždycky jenom bolestivý guláš. Cyril o tom ví své. Nadzdvihne se, rozváže Tali podprsenku a čeká. Všechny její následující pohyby bez výstrahy ovládne obvyklá striptérská nepřirozenost: komicky špulí rty, dlaněmi si nadzdvihuje ňadra a s předstíranou smyslností se houpe v bocích. Její postavě nelze vytknout ani to nejmenší, ale Aneta si nemůže pomoct, tenhle vynucený striptýz jí připadá pouze trapný. Vstává, vylézá z vířivky a odchází.

„A tohleto se zase líbí mně!“, volá za ní Cyril.“