Přes zábradlí v přístavu pozoruju rybky, jsou jich tisíce, proplétají

se, každý jejich nepatrný sval, ale taky, bez
zámyslu, kudy plout, vytvářejí svou jednotu (prudce zatáčejí, znovu a znovu
se shlukují,
vplouvají a odplouvají ze své vlastní jednoty, do jednoty) vytvářejí sebou
vizuální proud, takový, který neovládá, ani se ve zlomku vteřiny

nepodřizuje vodnímu poryvu dolů a nahoru, 
dokud přístav konečně nerozvlní připlouvající loď, tam

dokazují větší výdrž, ve vodě, která rozbouří sama

sebou (má ony různé vrstvy) skutečný proud, ačkoliv ho,

většinou neviditelný, vysílá do viditelného (rybího) nasměrovaného
pohybu, který nutí ke změně--
to je svoboda. Toto je síla víry. Nikdo nedostane to,

co chce. Už nikdy nejsme ti samí. Touha

má být ryzí. Co dostáváš, bude změněno. Víc a více

každou blyštivou minutou, kterou se konečnost sama odřezává,
také zapomněním, samozřejmě, následným otřesem po čemsi

na moři. Tady, dlaně plné písku, nechám ho prosít
větrem, dívám se na ně a říkám - vem si tohle, tohle je
to, co jsem uchránila, vem si to, pospěš. A jestli teď
naslouchám? Poslyš, nic jsem neřekla. Bylo to jen
něco, co jsem udělala. Nemohla jsem zvolit jiná slova. Jsem volná a můžu jít.
Samozřejmě, že nemůžu přijít zpátky. Ne k tomuto. Nikdy.
To je už jen přízrak na mých rtech. Teď: nikdy.

***

Prayer

Over a dock railing, I watch the minnows, thousands, swirl
themselves, each a minuscule muscle, but also, without the
way to create current, making of their unison (turning, re-
infolding,
entering and exiting their own unison in unison) making of themselves a
visual current, one that cannot freight or sway by
minutest fractions the water's downdrafts and upswirls, the
dockside cycles of finally-arriving boat-wakes, there where
they hit deeper resistance, water that seems to burst into
itself (it has those layers) a real current though mostly
invisible sending into the visible (minnows) arrowing
motion that forces change--
this is freedom. This is the force of faith. Nobody gets
what they want. Never again are you the same. The longing
is to be pure. What you get is to be changed. More and more by
each glistening minute, through which infinity threads itself,
also oblivion, of course, the aftershocks of something
at sea. Here, hands full of sand, letting it sift through
in the wind, I look in and say take this, this is
what I have saved, take this, hurry. And if I listen
now? Listen, I was not saying anything. It was only
something I did. I could not choose words. I am free to go.
I cannot of course come back. Not to this. Never.
It is a ghost posed on my lips. Here: never.