Baletka na tupém ostří zestárlého nože se plahočila den co den se svým nevelkým břímě na svých drobných bedrech. Jako obyčejně opět neobyčejná, pod běžnou míru něžná, na pohled bez zaujetí.

Potkával jsem ji, stávala ve slepých tmách, měla nekompromisně prázdný pohled plaché laně.

Potkával jsem ji, mívala podivné spletence vlasů přehozené přes nicotná ramena.

Potkával jsem ji a věděl jsem, že ona neví, ona ani netuší.

Bez možnosti návratu se dožadovala časového skoku vzad. Toužila věci měnit i přes vlastní neměnnost. Nedokázala samu sebe kočírovat, natož se setkávat s realitou.

A já ji vídal, byla tvrdošíjná.

A já ji  chtěl zničit, neb jsem nikdy opravdu nevěděl, jaká je.

Byla bezbranná jako ta nejobyčejnější forma primitivního života. Byla tak hořcesladká a neuměla s tím zacházet. Byla tak krotká, jen to nikdo netušil, nikdo nevěděl, že je to celé jen nepřekonatelně trpká schránka, která skrývá obsesní nahotu.

Dávala všanc vlastní existenci, aby zahnala nesoulad těch svých podivných polovin. Nebrala si nic. Byla zdarma. Protislužba záhadného ražení. Zarputilost. Krvelačný boj uvnitř vlastního ega.