|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
9.kapitola-V zajetí Probudila mě zima. Pootevřela jsem oči a zadívala se na šedivé nebe nad sebou. Bylo ještě velmi brzy. Když jsem se rozhlédla, uviděla jsem samé spící indiány. Tady snad všichni spí! Ale ne, kousek ode mě se procházel Apač s puškou přehozenou přes rameno a bedlivě pozoroval okolí. Na druhé straně se odehrávalo totéž. Hlídka! No jo, v mém světě bych ji potřebovala leda tak na táboře, ale tady se to myslí vážně. Z knížek a filmů jsem věděla, že indiáni a zkušení lovci nikdy neusnou bez rozestavení hlídek. I v úplném bezpečí nechají hlídat alespoň jednoho bojovníka. Podle počtu stráží se snadno určí, jak moc se skupina indiánů nebo bledých tváří cítí v bezpečí. To bych tedy chtěla vědět, jak to dělá osamělý lovec, napadlo mě. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale potom jsem usoudila, že se většinou jezdí aspoň ve dvou. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. To se mi však nepodařilo. proto jsem se zvedla, umyla se a vydala se na procházku do lesíka. Nespěchala jsem,pobrukovala si Drobnou paralelu od Chinasek (pokud byste náhodou nevěděli, co to je, tak Drobná paralela je písnička a Chinaski je hudební skupina) a celkově se cítila fajn. Jako by naráz celý svět zrůžověl. Nic není jako dřív, nic není jak bejváva- -v úleku jsem se zastavila. Uslyšela jsem totiž přímo za sebou tiché kroky. Najednou jsem ucítila ruku na rameni a aniž bych stačila vykřiknout či cokoli udělat, přikryl mi neznámý ústa a táhl stranou. Kopala jsem, škrábala, snažila se všemožně vykroutit, ale ten člověk měl snad svaly ze železa! Konečně se zastavil a bleskurychle mi zavázal oči, ústa a ruce. Během té doby nepromluvil ani slovo! Cítila jsem, jak mě vyzvedává na nějakého koně a ten že se pode mnou rozjíždí. Cítila jsem, jak mi do očí vstupují slzy bezmoci a vzteku. Ještě před chvílí jsem měla perfektní náladu a teď.... Na co tam ta hlídka byla, když nezjistila, že tu někdo je?! Ujížděla jsem někam do neznáma, aniž by to kdokoliv zjistil. Co jsem mohla dělat? Nic, jen čekat. V duchu jsem se modlila, aby Old Shatterhand brzy našel moji stopu a zachránil mě. No počkej, já ti to spočítám, až budu na svobodě! Ale co když mi něco udělá? Co když už na svobodě nikdy nebudu? Do duše se mi začal vkrádat docela neznámý nepříjemný pocit. S tímhle pocitem jsem usnula. Probudily mě hlasy. „Bezva Bille, odvedl jsi skvělou práci. Máme rukojmí!“ radoval se někdo drsným skřípavým hlasem. Běhal mi mráz po zádech, ten hlas doslova škrábal. „Máš pravdu, tohle se nám povedlo, Johny. Už se těším, až se zmocníme Vinetoua a toho prokletého Old Shatterhanda. Určitě by nechtěli, aby se téhle něco stalo,“ ozval se druhý, ještě nepříjemnější hlas. Doslova jsem zkameněla. Cítila jsem, jak mě vztek naplňuje od hlavy až k patě. Musela jsem se držet, abych nevybuchla, ale jakmile jsem ucítila, že mám volná ústa, vykřikla jsem: „Kdo jsi, že tak mluvíš? Víš vůbec, kdo je to Vinetou a Old Shatterhnad? Nevíš, co? Tak já ti to povím. Jsou to znamenití lovci a skvělí přátelé, kteří by nikdy, slyšíš NIKDY bezdůvodně někomu neublížili!! Jak se vůbec odvažuješ o nich takhle mluvit?! A ty si ještě myslíš, že mě vyměníš za ty dva! Pchá! Oni něco udělají, abych byla volná a oni sami neupadli do zajetí. Však uvidíte!“ Teď vím, jaká to byla lehlomyslnost takhle mluvit. Mohli kdykoliv vytáhnout nůž a skončit tak můj krátký pobyt tady na Západě. Ale mě tehdy vztek docela ochromil. a najednou mě něco napadlo. Šošoni! Ano, jsou to vrazi těch Šošonů! Proč by jinak tohle říkali? Jistě, na Old Shatterhanda a Vinetoua měla spadena polovina celého Dalekého západu, ale něco mi našeptávalo, že právě tito dva jsou ti hledaní. Teď mi sundali i šátek z očí a já jsem před sebou uviděla dva hrozivě vyhlížející chlapíky. Ten jeden, oblečený v otrhaných kožených kalhotách a kostkované košili, s kloboukem s přichycenými prameny vlasů, se na mě podíval neuvěřitelně ostrým pohledem, přiskočil ke mně, doslova mě strhl ze sedla a s prstem ukazujícím na svůj klobouk zařval: „Víš, co to je? Víš, co to je?!“ „Skalpy? Určitě indiánů, že?“ Muž vztekle zachrčel, chytl mě za límec a pokračoval: „Ano, skalpy indiánů. Chceš, aby mezi nimi visel i tvůj? Old Shatterhand a Vinetou! Pche, pche! Nikdy jsem nebyl poražen a říkám ti, že se snadno zmocním i těch dvou. A potom si jejich prameny vlasů zastrčím na to nejviditelnější místo a všichni mi budou závidět a-“ „-A za chvíli z tebe nezbude nic jiného než hromádka popela. Nebo si myslíš, že tě Apačové nechají jen tak upláchnout?“ Mluvila jsem odvážně, ale že bych se nebála, to se nedá říct. No jo, bylo to ode mě lehkomyslné, ale dělala jsem to hlavně proto, že jsem Billa pořádně neznala. Netušila jsem, že je schopný všeho. I teď vytasil nůž a výhružně mi ho strčil až k nosu. „Bille, je to dítě!“ ozvalo se náhle. Bill se ale hbitě otočil, vytáhl revolver a zařval: „Myslel jsem, že jsi můj spojenec!“ A vystřelil. Vzápětí se Johny, člověk, který měl v sobě přece jenom kousek dobra, svezl k zemi. Byl mrtev.
|
|
|