Nesmím zapomenout
abych odešel do strnišť zlatých polí
rok nechat za zády
pohřbít jej tam
taje mezi lidmi
v převlecích za sebe
pláčí na pohřbech
nejvíc kvůli tomu Amen
a nad nimi samými
mám prosinec
ubývá mi z těla
po vlasech, po zubech
to čas jak řeka
odnáší prsť z mých břehů,
bere hezké kameny
a dává Měsíci tak z čeho brát
na jeho bílé proměny
když ztrácí tvář
z lidského prachu
nebo ze rzi
pravidelně jako žena
a přivádí na svět v bolesti dny
jež by bez cest
nikam nevedly
a nebylo by proč jít
stejně jako bychom bez Krista
nevěděli co je to být nazí
tak jeden bez druhého
bychom nepoznali kříž lásky
ani rány v dlaních ani radost zahojení
a růže, které dáváme mrtvým
by neměly smysl
a růže, které dáváme živým
by neměly smysl
nad šedým nebem nám hoří hvězdy
|