Zvonící, jak kouzlem omámená,
na noční střechy poem nedohraje,
sicilsky zlatá tichá hvězdná pěna
troskotá v nebesích, smutně k zemi taje.
Nad klasy obilí mráček se snes,
aby jak vějíř paví
vtiskl se do tvé krásy, slávy
a noc aby padla na svá kolena,
když blízko jsi, blízko, a přece tak vzdálená.
Kapradí větrem do sebe se vpletlo
jako dvě dlaně, když svírají se z tísně
pro povzdech blednoucí tvé písně
pro nádech statečný, poslední.
Pár vteřin podobná prvé i tisící,
kapička vosku plačící na svíci,
ale jen jediná ty mezi nimi
šeptáš verše.
|