Voněla myrhou tvoje šíje
a ve sto padesát milionů let staré pryskyřici tvých očí
jsem spatřil čas
abych k tobě přiložil tvář uprostřed noci nebo cesty
abys padla po zádech až k hadům
a s očima dokořán vnímala blízkou trávu a přivoněla ke kořenům
a slyšela jak ženská okvětí kolem, rozevřená srpnem zakloní hlavy k nebesům
jako rozedraná ve dví v metaforickém tichu
v němž jindy pijeme hvězd ze dna dobytčích věder
a ty plavá na znamení jít přitiskneš k ústům kámen z Jeruzaléma
jež s břichem v hlíně spí i za nás, co in vitro za cosi orodujeme
maje se post coitum za padlé z ráje
dávno jsi oprášila z ňader vlasy větru i mé rty otlučené tolika slovy
a s pohledem k obzoru si upravuješ šaty aniž bys na něco myslela
snad jen na sníh
|