Záhada chybějící husy

Mám asi dvacet virtuálních partnerek. Střídám je podle přihlášení. Umím docela pěkné výrazy. Zpravidla na jeden dva zaberou, - a už to jede. Vysypu na ně celou krabičku. Mají to rády, tak proč ne? Nejsou to žádné filcky. Konec je jako loučení se sněhem. Tuším, že brzy roztaje a nikdy se neuvidíme. - Tak bývám rozpálený! - Je to smutné, ale velebné Ave po setmění při záři z rafinerie.
Nejedna z těch žen obepíná patou má bedra, když sedím se zkříženýma nohama a myslím na usměvavého Buddhu. Jako živé hřejí mě svým na můj přitisklým podbřiškem a polibky touží vyvolat pronikání. - Leč já hledím do zavřených očí a představuji si svět za víčky. Nic menšího než slunce se chodidly neprotahuje do mých nohou, odkud se to roztéká do celého světa.
Oslepl jsem vůči předmětům a tvarům. Snad proto, že instinktivně pociťuji přítomnost ženy na kůži, zapírám se dlaněmi do její páteře, vystoupám k šíji a tam ji všemi prsty sevřu. Elektrický výboj mě pokaždé zatahá za pačesy a ona hlasitě vydechne.
Když mě jednou po takové seanci našel inspektor v perfektně vzpřímené pozici, s oběma dlaněmi zaťatými do hrdla, podivoval se nejvíce tomu, že mi v nevytopené místnosti není zima. Ať hledal, jak hledal, husí kůži na mém těle nenašel. - Ani za mák se mi to nelíbí, Klozete, mudroval ke svému asistentovi, jako by zde řádila neviditelná pochva tepelné samoregulace. Potom se z okna podíval na modrou planetu, ale nebyl o nic moudřejší. Případ nakonec musel odložit jako tzv. záhadu falešné husy v chybujícím hejnu.