Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Hora z kolekce rehabilitace
Autor: zjihu (Občasný) - publikováno 5.12.2002 (10:33:46)

Ještě dřív než začal boj sama se sebou, na tý strašně tenký a přitom tak pružný hranici dětství a dospělosti, která připomíná protivně sladkou na vše se lepící žvejkačku, bejvaly dny, kdy se dalo věřit všemu a všechno odhodit, bejt nikým i čímkoliv. Takovej byl i tejden v bratrskejch horách Velkejch Bučin, tejden, jakej je v dlouhý řadě obyčejnejch tejdnů věčností, protože v paměti vyniká intenzitou prožitku.

Krajina tam pod horama má dodneška zvláštní atmosféru, směs starodávnýho pravoslaví, socialistickejch velikášskejch rozmachů ustrnulejch v půli cesty, až dojímavý životní tvrdohlavosti a pachuti po staletí živený beznaděje, až vůbec na tom konci tvýho světa neočekáváš, že tady uctí svýho tělem i duší tak vzdálenýho rodáka Ondřeje. Vstřebali jsme tam do sebe tý civilizace co se do nás vešlo, abysme to pak v sobě nosili mezi elfíma stromama východní divočiny jako voják v bitvě fotku svojí milý.

Naprosto plynule mimo jakýkoli dráty nebo klacky jsme vešli mezi stáda božích hovad rozesetý po úbočích, který by tu snad žily i bez těch lidí, co je čas od času naženou dolů nebo naopak nahoru, podle toho, kterýmu světovládci zrovna rupne v hlavě. Zkus závodit s horskou krávou ve výstupu na kopec, po pár metrech jejímu tempu nestačíš, vzdali jsme to hned. Cesta byla jenom na mapě, a když se kopec začal zaoblovat, zradil nás i kompas, jak nemilosrdně ukazoval přes mlází, kopřivoví a ostružiní, hory ukázaly drápy a my šli už jenom nazdařbůh, jako první osidlovači, jako vyhnanci s jediným cílem - tou tenkou červenobílou čárou, která nás měla po hřbetech kopců dovíst k Trjojjediný hoře. Pro městskýho tvora je patník dobrá věc, protože mu otupělýmu snadno ukazuje cestu divočinou, zatímco prostě uvažující domorodec se vyhne po neviditelnejch stezkách, na druhou stranu tu ucítíš smrad politický moci, která vane z obou stran. Přemílala jsem si v hlavě historky pasáka Mariána o bojích s medvědama a vlkama, naslouchala ozvěnám kulometů a azbuky v železničních tunelech náhle se zjevivších v průsmycích a vybírala si mezi strachama z obojího, obzvlášť noci nebyly moc klidný.

Ale tímhle vším prostupovalo nadšení až okouzlení chrámem přírody, tichem, který nikdy tichem není, protože když si uši zvyknou, uslyšej nepřetržitej věky trvající rachot divočiny, tady už zkrocený, ale pořád řvoucí modlitby k svýmu bohu. Že její víra furt drží, to jsme se taky rychle přesvědčili, bog vytáh špunty a prorok Grass vyčet ze zlatýho listí Karpatskej dešť, o jakým mu vypravoval starej Noe. Cesta byla pak ještě nezřetelnější, vlastně byla cestou už jenom tím, že jsme šli, nebyla na mapě, nebyla na zemi, byla něčím, co jsme vytvářeli v sobě a v sobě navzájem, nesli jsme to na zádech, chytali do očí, vysypávali z bot a zase nohama nabírali, tím co jsme jedli i tím co nám kručelo útrobama, tím co jsme si mysleli každej sobě a co jsme si neřekli.

Chrbát hor se zvolna zvedal, až jsme zvolna přešli do rajský zahrady, jinak to nazvat nedokážu, takhle si představuju starší než starozákonní ráj, možná to bylo dílo zdejšího rýbrcoula, kterej ale při tom tvoření musel mít svatý vidění. Roztodivný keře a vonný bejlí, hmyzu kuriózního, všechno to srostlo v sousoší a útvary a ptáci pěli chóry, nedbali na vodu ani vítr, a pak se to jako sen vytratilo a štreka se naposled vzepjala k posvátný Trojjediný.

A tam někde se to začlo otáčet, to co se zaseklo na začátku, vypadlo, a pak v jediným okamžiku kolo proklouzlo, přetočilo se a byl konec nebo spíš začátek něčeho jinýho, došlo mi, že už nejsem kusem nijaký hlíny, kterej může bejt vším, že jsem si vybrala svůj tvar a roli, že budu muset bejt sama a budu hrát zlou a cenit zuby jako ty noční šelmy, já, která si přeje bejt ovcí vedenou přes lávku. Stála jsem pod křížem a pod sebou tři země s naprosto nerozpoznatelnýma hranicema v tý nekonečný zeleni, takhle ňák jsem uviděla sama sebe, neohraničená a vevnitř zdivočelá, s plachejma šelmama odhánějícíma mírnější tvory, bránící se záchraně z pudu sebezáchovy. Potom jsme sebrali všechny zbytky svejch duší a scházeli domů, a já zavřela ten obraz v sobě a odnesla ho do města, kde jsem pak podle něj učila tu nevhodnu roli hrát, a musím přiznat, že dost dlouho a zatraceně špatně.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
stín (Občasný) - 5.12.2002 > Ahoj, přečetla jsem to letmo - tisknu, přečtu v klidu. Líbilo se mi to.
Body: 5
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 5.12.2002 > Hm zajímavé.
<reagovat 
centaur (Občasný) - 5.12.2002 > Mně se to moc nezdá, stylově je to prosté, myšlenky leží trochu bez ladu a skladu, nic se nevyvíjí, něco mezi lyrickou úvahou a popisem zážitku. Pravda je, že tím nespisovným a volným stylem jsi trochu knockoutovala z tématu čihající patos, někdy mi to však přijde lehce samoúčelné (ty koncovky), ale což. Větším mistrovstvím by bylo popsat ten zážitek bez vymezování se vůči městskému životu. Vyloženě špatné to není, uznávám :-)
<reagovat 
čtenář Olina - 5.12.2002 > nic se nevyvíjí????? - ale to nemyslíš vážně?:)))))) že ne?
<reagovat 
egil (Stálý,Redaktor) - 8.12.2002 > Zatraceně mě to oslovilo.. :) Je to síla...
Body: 5
<reagovat 
zjihu (Občasný) - 9.12.2002 >

Tak vám všem děkuju, jsem ráda, když to někomu třeba něco připomene (že ? :)).

O centaurově reakci jsem přemýšlela celý víkend, respektive jak na ni odpovědět. Vždyť  já vůbec nevím, jestli mám svoje "dílo" obhajovat, zdůvodňovat, je to napsané, tak ať si to žije po svém!  Pokusím se přece: styl jsem si vybrala záměrně, možná jsem měla nechat spontánně se střídající spisovno/nespisovno, ale naposled jsem uvažovala dovést tu nespisovnost do extrému (k čemuž nemám odvahu), ne kvůli patosu, tak nějak mi to tam patří (čas, místo, "děj") - nejen koncovky. Takže tohle si beru k srdci.

Vymezovat se vůči městskému životu - z toho mě neobviňuj :-). Myslím si, že tam není slovo proti městu, je to popis cesty z města do města přes divočinu. Už v Bukovkách a dneska čím dál víc si v obyčejným lese připadám cizí.

Ať je to jakkoliv, je třeba poděkovat, těm, co si něco přečtou a jsou ochotni k tomu COKOLIV napsat.

 


<reagovat 
barlach (Občasný) - 9.12.2002 > Mně to taky docela zaujalo... Tedy víc než docela. Fakt prima text!
Body: 5
<reagovat 
stín (Občasný) - 5.12.2002 >

Tak jsem si Tvé vyprávění právě dočetla - zůstala jsem v práci, je tu teď klid:) - strašně moc mi to připomíná můj Obří hrad - to bylo pro mě taky takové iniciační putování, už tam jsme se nějak sešly... tady se scházíme zase.

Ta poslední část je velmi silná, přitom je to celé držené ve velmi civilním a vyrovnaném duchu.

Nevím, co k tomu říct, je to jasné.

Málo věcí cítím takhle moc blízko.

 

Pošlu nějaká upozornění - myslím, že to bude zajímat víc lidí:)

Děkuju a měj se hezky.

Olina


<reagovat 
 stanislav (Stálý) - 12.12.2002 > Olina> 

Je to hodně zajímavý, díky za upozornění...

iniciační putování - to mi zní kapku moc knižně, tady to bych pojmenoval sice podobně, ale jinak, ale nevím jak...

Text působí hodně věrohodně, a to mám moc rád... :o)  


Body: 5
<reagovat 
centaur (Občasný) - 9.12.2002 > Nejrpve: nechci ti nijak oponovat, jen, snad ku tvé potěše a přání hlubší kritiky, upřesnit svou kritiku.

1)Některá slovní spojení navozující klišé nebo patos se mi nehodí k nespisovným - mluveným koncovkám. Pravda je, že je tam takových spojení málo a nebijí do očí tolik, jako v jiných prozaických textech na totemu, ale přece: "na tý strašně tenký a přitom tak pružný hranici dětství a dospělosti","okouzlení chrámem přírody","a já zavřela ten obraz v sobě a odnesla ho do města" a pár dalších. Ne že by tyto výrazy samy o sobě nějak vadily, ale nehodí se podle mne do volného stylu,jenž jsi zvolila. Představ si Havrana napsaného slangovou angličtinou (uvádím extrém).
2)Text je víceméně lyrický, ale přitom se nezdá, že by obsahem bylo okouzlení z přírody, ale téma cesty, což je zase spíše epická záležitost. Pokud bychom se nadechli k příběhu malé iniciace, pak ten text působí jako vzpomínka. Něco proběhlo, pominulo a nezanechalo hlubší stopy, kromě sentimentu. Jenže pak nedošlo k iniciaci, k posunu. Zkrátka nevím, co si mám vybrat, jestli lyrické líčení pobytu v přírodě, nebo duševní pohnutí, posunutí.
3)Sám trávím v horách hodně času, většinou na dvoutýdenních putováních. Proto jsem asi nebyl správně "unesen" tím okouzloujícím zážitkem, protože ho znám sám, trochu jinak a netroufal bych si ho zachycovat do slov.
4)Když píšu kritiku, píšu přirozeně, co se mi nelíbí, protože vyzdvihovat přednosti textu není až zas tak plodné. Proto i když nenapíšu nic moc pozitivního, a místo toho je tam několik odstavcu kritky, neznamená to, že text považuji za špatný, ale že ho naopak považuji za hodný hlubší kritiky a tedy zajímavý. Kritiku píšu pro autora, ne pro ostatní čtenáře. Věřím (a někdy doufám),že většina kritizovaných si to uvědomuje.Tedy nesmutni, je to dobrý text :))
to není ironie, zdraví centaur

<reagovat 
 zjihu (Občasný) - 10.12.2002 > centaur> 

rozhodně nepovažuju tvoje kritiky za něco negativního, naopak si přeju, aby vás bylo víc. zvlášť u prózy jsou výhrady kteréhokoliv čtenáře přínosem. jen houšť.

 


<reagovat 
 zjihu (Občasný) - 10.12.2002 > všem čtenářům díky :)
<reagovat 
 stanislav (Stálý) - 12.12.2002 > centaur>  Kritiku píšu pro autora, ne pro ostatní čtenáře.
Tomu nerozumím, proč?

<reagovat 
centaur (Občasný) - 12.12.2002 > Protože je to kritika textu a nepřímo tedy i autora. Pokud bych psal pro čtenáře, byla by to recenze nebo interpretace, toho si užiju zase někde jinde a tady to po nikom nikdo nechce. Nebo ano?
<reagovat 
 stanislav (Stálý) - 13.12.2002 > centaur> 

Myslím, že čtenáře zajímá názor jiného čtenáře... od toho to je vidět, kdyby to mělo být jen pro autora, tak by to bylo skryté... 

a ke všemu: já tyhle škatulky, o kterých píšeš, nemám rád...

:o)


<reagovat 
centaur (Občasný) - 13.12.2002 > Já s tebou souhlasím, samozřejmě, že to co píšu je i pro ostatní čtenáře, ale především to píšu autorovi. Čtenáři by to vypadalo asi takhle: koukněte na ten hroznej styl a hrubky, ale zase má bezvadnou symboliku, ten bílej kůň, to je ta odhodlaná nevinost, atd. Ty škatulky jsou jen orientační, tady na totemu stejně nemají smysl, protože to je vždy maximálně pár odstavců připomínek, což se nedá označit za řádnou kritiku nebo to někam zařadit. Zkrátka: píšu kritiku pro autora, ale vystavuji ji na odiv i ostatním (a počítám s tím, když to píšu).
<reagovat 
 stanislav (Stálý) - 13.12.2002 > centaur> Jasně, já to tak taky chápu...   jsem jen tak něco plácnul bez většího rozmyslu.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 (3)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter