Vánoční povídka
Vážený ministře,
prosím, zachraňte mě. Už je to tu zase. Celý rok si na mě nikdo nevzpomene a teď se můžou zbláznit, když mě doma nemají. Celý se třesu. Každým rokem se modlím abych dopadl tak jako doteď. Abych to všechno přežil. Vánoce jsou svátky klidu? Jak pro koho! Já teda klidný nejsem ani trochu. Jde mi o krk. Už to vidím. Dlouhá zástěra, velké tlapy, které mě chytí za hlavu, snad abych se na to alespoň nemusel dívat, a pak ty rány. Pro mě je to „jen“ zlý sen. Já ještě žiju, ale co mí kamarádi, příbuzní….moje rodina. Skončí tam taky? Proč s tím něco neuděláte? Řeknu Vám, to je teda divná tradice. To je divná spravedlnost.
Každý rok je to stejné. Vytáhnou mě z pelíšku, do mrazu. Musím se tam snášet s ostatními. Nemám dost prostoru, soukromí…prostě nic. Snažím se schovávat jak jen to jde. Ale pak mě chytí. Mrskám sebou a kladu odpor. Marná práce. Jsou silnější. Nesou si mě pryč. Taky mě mohli hned zabít. Ne. Nesou si mě domů. Znovu mě pustí do toho stísněného prostoru. Tady jsem naštěstí sám. Ale je mi hrozně. Pomalu se loučím se životem. A to se na mě ještě chodí dívat. Prý jsem macek. To bude pochutnáníčko! Jsem ztracen. Co mám dělat?
Za chvíli to přijde. Zase ty tlapy. Zase se budu mrskat. Nadarmo, já vím. Je to pud sebezáchovy. Ani mě nedrží za hlavu. Tlačí mě na břiše. Všechno vidím. Pomóóóóóóóć.
Pomalu otvírám oči. Jsem živý. Já jsem živý! Hurá. Nic si nepamatuji. Jen jsem slyšel jak někdo křičel, ne tatínku, ne. A pak jsem se ocitl zase doma. Mám štěstí. Ale už teď se klepu, co bude příště. Jestli přežiju. Možná, možná ne.
Proto Vás prosím. Udělejte s tím něco. Ušetřete mě toho utrpení. Někde musí být spravedlnost.
Vánoční kapr
|