„Seděl jsem
v baru, žmoulal pátou sklenici absintu a čekal, až mi barman přinese pivo,
abych měl ten vypalovák čím zapít. Bylo
tam dost hlučno a tak jsem si soukromí musel udělat v hlavě. Čekal jsem,
co bude.
Nic. Už
měsíce se nedělo nic. Teda dělo se, ale semnou nic nehnulo. Zájem o cokoli se utopil hluboko uvnitř.
Neměl jsem chuť ani sílu, tahat ho napovrch. Zůstala mi jen líná nasranost.
Nejvíc mě štvalo, že mě všechno štve.
Normálně
moc nepiju a absint už vůbec ne, ale nějak jsem uvěřil, že se takhle propiju do
života. Hukotem v baru prolínalo
chichotání opilých holek. Sem tam, některej z chlapů zatroubil, jako jelen
v říji, aby na okamžik ovládl situaci. Sledoval jsem okolní pachtění. Ty
výrazy plný zájmu a života…
Nikdo nebyl
jako já. I ten mamlas v rohu, co se snažil vypadat záhadně, byl plnej
zájmu. Tvářil se, že je mu všechno fuk, že jeho myšlenky jsou hluboký, že bys
neslyšel minci padnout a přitom rejdil očičkama jako tchoř. Lovil, a jeho
taktika byla průhledná a miliónkrát ohraná. Taky jsem jí párkrát zkusil. Bylo
mi z něj hůř, než z absintu. Život kolem pádil, jako naolejovaná tyč mezi
prstama. Žádnej smysl, jen děsnej fofr. Pohrdal jsem tím, nechápal, ale zoufale
jsem chtěl zpátky. Chtěl jsem se pachtit s ostatníma a znovu věřit ve
smysl čehokoli.
Pivo přede
mnou už ztrácelo pěnu. Ani jsem si nevšimnul, kdy mi ho přinesli. To se mi
stávalo pořád. Životní rytmus hvězd mi byl blíž, než cokoli lidského.
Z mlhoviny, z prachu se zrodí hvězda.
Vyroste do zářivé krásy, založí zahrádku planet. Pěstuje rozmanité druhy
života, pak zestárne. Pohltí vše, co kdy stvořila, aby posledním výdechem
vrátila všechnu hmotu do vesmíru. Nádherná podívaná, zářivá. Plná fantaskních
tvarů a barev. Vše, co se kdy událo, co kdy bylo stvořeno, se znovu vrací ve
formě hvězdného prachu do tichého, nekonečného prostoru, aby zas někde znova…
…a někde
uprostřed toho procesu, je statisticky nevýznamný prvek – lidská existence, a
někde uprostřed ní, je statisticky ještě nevýznamnější prvek – já. Teď tady, v
tomhle baru. Udělalo se mi zle. Bůh mě nechal na holičkách.
Okolní
hukot, kterej jsem chvíli nevnímal, opět zesílil. Opatrně jsem se napil piva.
Měl jsem už dost, ale chtěl jsem víc. V hlavě mi hučelo a brněl mě jazyk.
Tehdy mě napadlo, že se buď něco stane, nebo se upiju. Cítil jsem, že se mi
krátí čas, ale bylo mi to jedno. Jo. Vzdal jsem to. Prostě jsem přestal věřit,
že by se mohlo stát něco, co by to zvrátilo. Přestal jsem to i chtít.
A pak jsem
si všimnul toho chlápka. Stál u mýho stolu a zíral na mě. Teda, zdálo se, že na
mě zírá, protože mu nebylo vidět do obličeje. To bylo divný. Jo, jasně, měl
klobouk, ale taková tma tam zas nebyla …a vůbec měl takovej, divnej vohoz, jako
z komixu.“
…
„Vzbudil sem
se špinavej a smradlavej …a hlavně špinavej…
Hlava třeštila. Věděl sem, že po mě dou. Asi kvůli tý
hlavě. Krev a špína je nejhorší svinstvo.
Dlouhej, těžkej, koženej kabát. To je snad sranda.
Nepamatuju si, že bych ho kdy měl. Ten střih… kurva! Válim se tady jako svině
ve vlastních sračkách. Co to do prdele je?! Kdo kdy viděl takovejhle límec?
Do-pr-dele! Kurva!
…jo. Tohle
asi byly moje první myšlenky a slova. Ty další byly dost podobný, ale ten
začátek si pamatuju dokonale. Ležel sem
ve špinavým sněhu u silnice. Mohlo bejt tak 8, 9, 10 večer, já nevim. Kolem mě
jezdily auta. Ležel sem ve zkurveným kabátě na zkurvený periferii ňákýho…!
Ani nevim, co to bylo za město. Ale vim dobře, že sem
byl v Německu.
Do prdele!
Já ležel v Německu dojebanej jak pes. Vůbec sem nechápal proč.
Řeknu vám,
takhle zkurvený procitnutí nechci už nikdy zažít. Ten posranej límec sem měl omotanej kolem
krku. Byl jak… sloní ucho. Měl sem ho přilepenej na krk. Chcal sem krev, když sem
ho sundaval.
A víte proč?!
Ňákej
zasranej čurák mi uřízl hlavu!
Je mi jedno, co si vo tom myslíte, vy
pojebaný kokoti! Jak si myslíte, že mi asi bylo?!
Z tý
ulice sem se dopotácel někam mezi ploty. Bylo mi fakt na hovno. Věděl sem
jenom, že je tma a večer. Dokonce si z toho večera pamatuju jenom červený
světla aut. Chápete? Vůbec si nepamatuju, že bych viděl ňáký posraný auto
zepředu.
Bylo mi na
hovno, fakt na hovno. Tam u toho plotu… (byl tam ňákej dvůr s odpadkama a
hlavně to bylo mimo) tam jsem si sundal ten límec.
Ty vole.
Já se bál,
že sem podříznutej. Už jak sem šel, tahal mě ten límec za krk. Bylo mi jasný,
že je přilepenej krví. A taky bylo jasný, že to, co je pod tim, neni škrábnutí
po holení. Bál sem se, že když to sundám, začne to chcát a já tady zkončim.
No… Tu
hlavu mi museli ušlehnout lopatou, nebo ukroutit, protože ta jizva, co sem
našel pod límcem…
Jestli si myslíte, že ste zažili něco
horšího, tak laskavě držte hubu, protože jestli to řeknete nahlas, tak si vás
najdu a rozmlátim vám držku kladivem.
Takovou jizvu neměl ani Franknštejn. Když
sem zjistil, že to de kolem celýho krku…
Táhlo se to
až na prsa a nebylo to zahojený. Vůbec, to kurva nebylo zahojený!
Jakoby to
nějaká šílená svině udělala před hodinou.
Víte, co
bych udělal, kdyby se ten zmrd objevil přede mnou?
Vůbec nic!
Stál sem
tam hodinu jako čurák! Bál jsem se pohnout, aby mi neupadla hlava. Jó, bál sem
se i polknout, abych si neurval ohryzek. Ale úplně nejhorší bylo, že sem
nevěděl proč. Stál sem tam u plotu, vnímal vzdálený zvuky ulice, studenej
vzduch… Ruce mě zábly, z huby mi šla pára. Čuměl sem do lampy, na ňákej
posranej, pavlačovej barák, ve kterým nesvítilo jediný okno.
….
Ani nevim,
jak sem se dostal do toho baru. Prostě si to nepamatuju. Moje další vzpomínka
je až odtamtud. Seděl sem u pultu a chlastal něco vostrýho. Už sem se cejtil
líp. Docela to tam žilo. Hlavně tam bylo teplo. Ten kabát nebyl zas tak
hroznej. Dobře mi kryl krk a díky svýmu střihu ze mě dělal záhadnýho cizince. Jo,
a někde sem splašil klobouk. Nevim kde. Prostě sem ho měl a slušel mi.
Přemejšlel sem,
co dál. Vlastně to bylo jediný, co se mi honilo hlavou: „Co dál, co dál…“ pořád
dokola. Je docela těžký vymejšlet, co dál, když ani nevíte, kdo ste, když nemáte
jako vod čeho se vodrazit. Jestli víte, jak to myslim. Jediný, čim sem si byl
jistej, bylo, že nejsem žádná buzna, co se nechá od každýho vojebat. Nebylo to
moc, ale dávalo mi to sílu do začátku.
Když sem si
nemohl vzpomenout, jak sem se tu voctnul, začal sem v tom hledat nějaký
znamení.
Když nevíš
kudy kam, rozhlídni se. Nevim, jestli mně to zrovna napadlo, nebo už sem to
někdy říkal, ale přišlo mi to dobrý, tak sem se začal rozhlížet.
Nic. Všechno jen obyčejný zmrdi. Některý kundy si
všimly, že pátrám a začaly házet vočima. Normálně bych do toho šel. Teda aspoň
doufám, ale teď sem měl v merku vyšší cíle.
Otočil sem se zádama k barmanovi a
pohodlně se vopřel loktama vo pult. Ňákej bezcenej zmrd mi chtěl naznačit, že
mám jako nadměrnej náklad, ale jen sem na něj kouk, zmizel z mý mysli. To
není žádnej, řečnickej vobrat. Von fakt zmizel. Zkoušel sem si na něj
vzpomenout, ale ňák to nešlo. Začal sem pochybovat, jestli vůbec byl skutečnej.
Vůbec mi to nedávalo smysl. Začal sem přemejšlet vo bohu. Co to jako
s náma hraje za blbou hru, ale ňák mi to nesedělo. Bůh přece není žádná
piča, aby měl todle zapotřebí.
Všechno se
dělo ňák vopožděně. Třeba dveře vod hajzlu… Za celou dobu sem si jich nevšim.
Ale když mě napadlo, že bych se měl mrknout, kde bych vypustil jed z hada,
měl sem ty vrátka přímo před vočima.
Slanil sem štokrle a šel se popasovat se svým nejlepším kámošem. Čekal
sem hajzly jak z hororu …a měl sem pravdu. Vodšrouboval sem límec
z krku a víte co? Já do toho hororu patřil. Kdyby tam někdo vlez, okamžitě
by se posral. Chech… a vo to na
hajzlu de, ne? Pořádně sem si to dílo prohlídnul v takovym, zapráskaným
zrcadle. Jaký hovado si v takovym
humusu mohlo drtit bedle. Jizva se zdála zahojená. Furt byla škaredá, jak
piča mrtvoly, ale byla zahojená. Měla tvar pojebaný hvězdy. Jeden cíp, se
táhnul k pravý koze a jeden šel až do půlky lopatek. Vopřel sem se vo umyvadlo - dával sem bacha
abych se vyhnul zaschlým flusancům – a prohlídl si důkladně svojí pohlednou
tvář. Bylo to fakt divný. Můj ksicht byl, jako… bez charakteru, bez podoby. Já
vim, zní to divně, ale bylo to tak. Měl sem oči nos a všechny ty náležitosti,
kerý na ksicht patřej ale… Zíral sem do svých vočí a nebyl schopnej poznat, jakou
maj barvu. Trvalo dlouho, než sem poznal, jakou maj. Hnědý. Úplně jasně hnědý.
Na první pohled. A takhle to bylo i se zbytkem mý podoby. Jako bych si u toho
zrcadla vybíral, jak budu vypadat. To nedávalo smysl. Hlavně proto, že kdybych
si opravdu vybíral, vypadal bych krapet jinak. Né, že bych byl nespokojenej
s tim, jak vypadám, ale vždycky je co zlepšovat …jestli víte, jak to
myslim.
Prostě mě
napadlo, že né já, ale někdo jinej tady skládá můj ksicht a vůbec celou tu
divnou vopožďenou skutečnost. Vopřel sem
se vo umyvadlo až v něm zapraskalo a řekl svýmu vodrazu:
„Teď mi to došlo pičo. Sem v tvojí
hlavě, viď? Ty zasranej zkurvypse. Tak mě z toho koukej dostat, nebo ti
rozsekám mentalitu na kaši.
Proto nemám
žádnou minulost, ani nevim, jak vypadám …a mám uřízlou hlavu.
Taková
píčovina! Co si vůbec myslíš, ty úchylnej kokote! Že si můžeš s lidma
dělat, co chceš?“
Chvíli sem na sebe čuměl do zrcadla a pak mě napadla
odpověď: „Tak počkej. Brzdi. Jsem úchylnej, když přistoupím na tuhle hru. Je to
jako hrát šachy sám se sebou a snažit se přelstít soupeře.“
Připadal sem si šízi. Každej někdy mluví sám se sebou,
ale překvapilo mě, jakou sem si dal odpověď. Takovej štýl já prostě nepoužívám.
Připadalo mi to naprosto debilní, ale neměl bych klid, kdybych ten šízolog nedokončil.
„Hele
vole,“ řek sem v duchu, „to já mám uřízlou hlavu. Nemám rodinu, nemám
minulost… Takže buď tak laskav a vnes mi do života trochu toho světla, jestli
víš, jak to myslim. Prostě z toho ňák vybrusli “stvořiteli“ …a se ctí.
Neberu žádný sračky, že se najednou ocitnu na pláži v Karibiku
s kundama a piňakoládou. To by mi dost zamotalo hlavu. Prostě chci, aby to
bylo přirozený.“
To by bylo dobrý, ne? Bejt nápad
ňákýho zmrda, co si vymejšlí píčoviny a nechápe, že ty jeho myšlenky sou
vlastně živý. Vymyslí třeba ženskou, znásilněnou třema zombíma a pak na ní
zapomene. Žije si dál svůj zkurvenej život, zatimco ta ženská, zůstane trčet
v pekle jeho nedokončený myšlenky. V takovim polosvětě, kde jede ve
smyčce pořád jedna událost.
Já vim. Taky píčovina. Věděl sem, že
píčoviny mě z toho nedostanou. Vomotal sem se límcem, sebral klobouk
z umyvadla a natlačil si ho pěkně po mafiánsku do čela.
…
Vylezl sem
z hajzlu a zamířil si to rovnou k baru. Zdálo se, že se tam nic
nezměnilo. No. Těžko říct, protože tam taky bylo všechno nezachytitelný, jako
můj ksicht před chvílí. Protáh sem se kolem stolu ňákýho kaliče. Lámal něco
jako absint. Udělal sem eště pár kroků, než mi to došlo. Ten vožrala byl
jedinej, na koho sem si dokázal vzpomenout. Šel sem kolem něj, už když sem sem
přišel. Párkrát sem vo něj štrejchnul pohledem, když sem pátral. Není divu, že
sem si ho dřív nevšímal. Ten brejloun ve svetru se mi od začátku nezamlouval.
Zoufalec.
Sednul sem
na bar a věnoval mu trochu toho zájmu.
Bylo jasný, že má dost, ale von furt jel jak bagr. Dvakrát do sebe,
jednou zpátky do piva. Vo co mu de? Bylo mu fuk, co je kolem. A nevypadal jako
ty trosky, co pijou ze žalu, nebo tak. Začínal sem tušit, že ten chlap má pro
mě něco zajímavýho. Přimáčk sem si klobouk do čela a zkontroloval límec.“
…
„Podíval
jsem se do půllitru, jestli tam ještě nezbylo, pak na to ho chlápka, jestli
nezmizel. Vzhledem k mýmu stavu, nebylo lehký rozumět času. Byl tam. Jen
tak stál s tím tajemnem místo obličele. Zauvažoval jsem o dalším absintu,
ale fakt jen zauvažoval. Je to smrt, napadlo mě, ale spíš jsem ho
považoval za halucinaci. Po absintu prej bejvaj. Ignoroval jsem tu halucinaci. Bylo
mi to jedno. Měl jsem pocit, že si nepamatuju nic jinýho, než tenhle bar. Zdálo
se mi, že celej život jsem prožil právě tady. Peklo. Akorát jsem si nemohl
vzpomenout za co. O nějaký vzpomínání jsem se ani nepokoušel, ale vzpomínám si,
že kdysi ano. Jak už jsem asi řekl, vzdal jsem to.
…a protože
už mi fakt na ničem nezáleželo, tím míň na tom že bych ze sebe dělal blázna,
odsunul jsem židli a řekl tý halucinaci: Posaď
se smrťáku.“
…
Ačkoli bylo
v baru hlučno, vrznutí židle nešlo přeslechnout. Stojící muž, kolem ní
elegantně obtočil nohu a posadil se. To toho sedícího trochu vyvedlo
z míry. Napřímil se. Údiv mu do tváře vnesl trochu střízlivosti, ale
vzápětí se propadl zpět do ožralého nezájmu. Ten, co si přisedl, ho chvíli
nehnutě pozoroval. Pak se k němu naklonil a dal mu ruku na rameno.
„Hej, chlape. Jak se menuješ?“
Chlap s sebou trhnul. Přetekl na druhou stranu
stolu. Vyplašeně na něj zíral, jako by ho viděl poprvé.
„Dajne náme,“ nedal se odradit přísedící.
Chlap zamrkal, jakoby trénoval víčka na louskání
ořechů. Zakroutil hlavou, aby uvolnil domnělý límec. To mu zřejmě dodalo
odvahy.
„Na koho jdeš s němčinou smrťáčku?“ pronesl
s opileckou smělostí i intonací.
Smrťáček se zaklonil na židli a drsně se zasmál.
„Poslyš, ty trosko. Mám dojem, že nejsem ten druh
zboží, kerý snese takovýdle zacházení. Mohlo by tě mrzet, kdybys v tom
chtěl pokračovat.“
„Dobrá, dobrá, dobrá, dobrá… Dej si pohov borče.
Hlavně už na mě nemluv německy, to nemám rád, víš?“ Poslední slovo vypíchnul
prstem jako dirigent.
„Hele, bez urážky, ale vzhledem k tomu, že sme
v Německu…“
„Kde jsme?“ vykulil opilec oči, „a Já myslel, že jsem
tady ten největší mimoň.“
Jeho reakce, toho v klobouku očividně překvapila.
Zvednul obočí, až mu klobouk poskočil na hlavě.
„Hele, nic,“ řekl opilec přátelsky a podal mu ruku.
Chlap vedle ji stisknul a potřásl s ní. Pak se
oba zarazili. Vyměnili si užaslé pohledy.
„Člověče, já jsem tak zlitej, že jsem úplně zapomněl,
jak se jmenuju,“ řekl opilec a funivě se rozesmál.
Tomu druhému to vůbec směšné nepřipadalo. Pevně
stisknul opilcovu ruku a přitáhl si ho k sobě.
„Poslouchej, ty vožralej píčusi. Tohle je
nejvyjebanější den mýho zasranýho života. Ještě chvíli mě ser a provedu ti
něco, co už nepude zvopáknout …jestli víš, jak to myslim.“
Opilec se zpočátku tvářil poděšeně. Pak se svému
společníku vytrhnul, aby se vzápětí rozesmál pološíleným smíchem. Ještě než jím
záchvaty astmatického smíchu přestaly otřásat, snažil se vykouzlit rukou omluvná
gesta.
„Promiň… promiň, brácho. Já jen… já… Právě jsem si
vzpomněl. Víš, jak jsi řekl “jestli víš, jak to myslim“ jsem si vzpomněl, že
jsem kdysi, přesně takhle mluvil. No vážně. Nevzpomínám si na svoje jméno, ale
vzpomněl jsem si, že jsem býval sprosťák jako ty.“
Pak zvážněl. „To je fakt divný.
Zahleděl se svému společníku pod klobouk. „…a jak ty,
se jmenuješ, smrťáčku?“
„Já nevim. Já kurva nevim.“
„Tak víš co? Než si vzpomeneme, nějaký jména si dáme.
Jak by ses chtěl jmenovat?“
„Klobouk se zhoupnul na židli.
„Robert.“
„Sakra,“ opilec plesknul hřbetem ruky do dlaně, „na to
jsem si zrovna myslel.“
„Tak si ho nech,“ řekl klobouk velkoryse, „najdu si
jiný.“
„Né. To by nebylo správný.“
„Ale jó, nech si ho.“
No tak… Tak dobře, teda. Robert. A ty?“
Tentokrát si klobouk dal záležet. Houpal se na židli
s rukama sepjatýma na břiše.
„Vízly,“ pronesl tiše.
„Cože? Vízly?
Vždyť ani nevíš, jak se to píše…“
Klobouk se naklonil přes stůl. „Píše se to normálně
Vízly. Rozumíš …Roberte?“
Oba muži vteřinu vstřebávali situaci, aby se nakonec
s úlevou chlapácky rozesmáli.
…
„…a Jak ty
ses tady vlastně voctnul,“ zeptal se Vízly.
Robert zacloumal prázdným půllitrem. „Dal bych si
kafe,“ zabrblal, pak pohlédl Vízlymu do tváře. Snažil se poloočima prohlédnout
tmu pod kloboukem.
„Hele… sundej si tu čepici.“
Vízly si ohmatal klobouk.
„No, dej to dolu, ať vidim, jakej jsi fešák“
Vízly váhavě sundal klobouk a položil ho na kraj
stolu. Robert zamžoural a naklonil se blíž k němu.
„No vidíš,“ řekl spokojeně a přestal si ho všímat.
Vízly se cítil zaskočen.
Evidentně čekal jinou reakci na své
odhalení. Promasíroval si tvář, jakoby něco hledal.
„Ty, Roberte… Jaký mám voči?“ zeptal
se apatického kolegy.
Robert zhoupnul hlavu, aby Vízlymu
popatřil do očí.
„Nádherný…“ pronesl opile a opět
zavěsil hlavu nad stůl.
„Neblbni vole,“ šťouchnul do něj
Vízly, „jakou maj barvu?“
Robert se znovu zahleděl Vízlymu do
očí.
„Maj… takovou… No…“
Robert se snažil v šeru
rozpoznat barvu Vízlyho pravého oka.
„Nejsou náhodou hnědý?“
„Jo. Hnědý jsou,“ pronesl Robert
s jistotou a vrátil se do přirozené pozice.
„Vážně sou hnědý?“
„Jó, jasně. Úplně hnědý jako hovno.“
Vízly ignoroval urážku. „Tak jakto,
že si to hned nepoznal?“
„Je tu tma a taky jsem něco vypil,“
bránil se Robert. Už ho nebavilo zabývat se Vízlyho krásou.
„Možná sis měl sundat brejle,“ ukázal mu Vízly mezi
oči.
„Jaký brejle?“ Robert si překvapeně ohmatal tvář. „Já
nemám brejle,“ řekl rozhodně.
Vízly napadl na stůl. Čelist mu pomalu sjela o patro
níž.
„Jak si to vole udělal? Jak.. kams dal ty brejle?“
„Ale…“ Robert zdvihnul obočí. Zdálo se, že Vízly
nežertuje. „já fakt nikdy žádný neměl.“
Vízly si začal zamyšleně žmoulat bradu. Náhle praštil
pěstí do stolu a vykřikl: „Co to piješ?!“
Robert syknul, jak si opařil rty: „Kafe, ty blbče!“
„Jak to?“
„Asi jsem si ho objednal“
„Kdy?!“
No… prostě mi ho…“
„Kdy?!“
Robert položil šálek na stůl. Pokusil se vzpomenout.
Připadal si, jakoby chtěl po sto letech zatočit rumpálem. Přehodit vyhybku vůle
ke vzpomínkám ho stálo všechny síly. Marně. Žádný vlak neprojel. Zachmuřil se.
Pohlédl na kafe. Stálo tam. Dokonale skutečné. I se stoupající párou.
Vízly se
zaklonil na židli. Vychutnával triumf. Nehty škrábal desku stolu, jakoby
mimoděk ověřoval její skutečnost.
„Nevzpomínáš si, co? Nevíš ani hovno. Nevíš ani jak se
menuješ. A víš co? Ty nemáš žádný posraný méno! Ty…“
„Já mám jméno!“ zařval hystericky Robert.
Vízly se k němu naklonil: Jó? Leda tak Kokot.“
Robert zvedl hlavu ke stropu. Chtěl, aby to, co se mu
zalesklo v očích, zůstalo tam. Po rezavé koleji přeci jen něco přejelo.
Vzpomínky se, jako jednou vyhození hosté, začaly vracet. Nejdřív coby pocit.
Horší, než špatné svědomí. Vstávaly ze zapomnění, jako umrlci z hrobů.
Stejně nepravděpodobně, jako nezadržitelně. Vystřízlivěl. Tak dokonale, že to
nebylo možné.
„…jestli víš, jak to myslim…“ zašeptal zprázdna.
Otřel si
tvář. Pohlédl Vízlymu zpříma do očí.
„Dej si kafe,“ řekl rozhodně. Pokynul hlavou směrem ke
klobouku.
Vízlyho ta náhlá změna stavu překvapila. Úkosem
pohlédl na stůl. Stálo tam. Druhé.
„No, dej si. Je fakt dobrý.“
Hele, Ty čuráku…“ Vízly i s židlí poodjel od
stolu, „co to tady se mnou hraješ za posraný hry?!“
Robert se škodolibě usmíval. Pásl se na Vízlyho
strachu.
„Vyprávěj mi, jak ses sem dostal,“ pobídl ho mírně. „No
povídej. Rád bych si tu historku poslechl, no vážně. A já ti pak na oplátku
řeknu svůj příběh.“
„Dobře. Dobře…“ Vízly se zatáhl za límec. Cítil, že
ztrácí převahu. Přisunul se ke stolu. Poslušně ochutnal kávu. Nebyla špatná.
„Ale je to fakt divná story,“ varoval Roberta. Ten
jenom blahosklonně pokýval hlavou a odělal: „No…“
„Jo. Tak.
Nejdřív sem se probudil celej zakrvácenej. Ležel sem u silnice v tomhle
kabátě,“ zatahal se za klopy. Všechno mě bolelo. Měl sem… Měl sem…“ Semknul
rty. Rukou si zakryl obličej. Robert se zadíval do země a pokýval hlavou.
Když Vízly líčil, jak stál bez hnutí u toho dvora
s odpadky, Robert se bezděčně zahleděl do světla nad barem.
„…a abys
viděl, že sem si žádnou z těch píčovin nevymyslel, tak se koukni.“ Vízlymu
přestalo záležet na tom, že by se lidi v baru mohli vyděsit. Odmotal si
límec a natáhl krk k Robertovi.
„Šáhni, je pravá.“
Robert nešáhl. Seděl a mlčel. Vízly se rozhlédl po
baru. Kupodivu si jich nikdo nevšímal. Vízlyho to trochu překvapilo, ale
nechtěl čekat, až někdo zareaguje a rychle si krk zakryl.
„No, a teď ty,“ vybídl Roberta.
Robert se poškrábal na bradě.
„Víš… Jednou jeden kokot řekl, že peklo je, zůstat
navěky s přáteli, ale jak říkám, byl to blbec.
…protože peklo, skutečný peklo, je zůstat sám.“
Robert se opřel loktem o stůl. Rukou si stáhnul rolák
z krku.
„…se sebou,“ dodal a rozřehtal se.
Vízly zíral na jizvu ve tvaru pojebaný hvězdy. Byla
stará, hodně zahojená.
…
„Jsem
Vízly. Zdržuju se tady v tom baru a snažim se to celý pochopit. Jsem sám.
Už dlouho. Míval jsem parťáka, ale už je to dávno. Vypařil se. Někdy mám pocit,
že jsem si ho vymyslel. Taky bych se vypařil, ale něco mě tady drží. Né, že
bych nemohl odejít. Můžu. Ale když si řeknu, že už bych měl jít, vždycky si
objednám ještě jednu. Hlavně nemám, kam bych šel …a tady je aspoň teplo.
Poslední
dobou často přemejšlim o hvězdách …a sleduju tamty dveře.“
|