První kapitola

O jedné hvězdě na nebi

a o tom, co je třeba vědět, když zabloudíte

   Když se v noci zadíváte na bezmračnou oblohu, uvidíte spoustu hvězd. Nejdřív se vám budou zdát všechny stejné, ale když se vydržíte chvíli dívat, všimnete si, že některé jsou větší než jiné. Až budete mít příležitost, přesvědčte se sami. Ale pozor! Né, že se jen tak kouknete na nebe a řeknete si: „No jó, některé jsou opravdu větší, než jiné.“

 Hezky se pozorně zadívejte a zjistíte, že se hvězdy neliší jenom velikostí, ale i barvou. Jedny jsou spíš žluté, druhé spíš bílé a třetí tak trochu do modra.

   Dívejte se dobře. Dívejte se tak dlouho, dokud nenajdete hvězdu, která bliká a přitom mění barvy. Ano, taková tam skutečně je. Chvíli je červená, chvíli modrá, potom žlutá…

   Tak na téhle hvězdě se udál jeden zajímavý příběh. Tedy, on se neudál přímo na té hvězdě, ale někde velice blízko ní. Ona totiž každá hvězda je vlastně slunce, což znamená, že kromě strašlivého horka a světla se na ní nemůže udát nic jiného, natož zajímavý příběh. To jenom proto, že jsou tak daleko, připadají nám hvězdy jako malé, studené jiskřičky. Zkrátka na jedné velice, velice vzdálené planetě, která se jmenuje Jampadampa, mají za slunce právě tu blikavou hvězdu, které říkají Duhovka.

…

   Na té planetě žijí lidé, kteří vypadají stejně jako my. Vlastně skoro všechno je tam jako u nás na Zemi. Dospělí tam chodí do práce, děti do školky a do školy… Lesy tam mají podobné jako u nás a zvířata taky. Něco je tam však jiné. Například si dávají taková zvláštní jména.

    Zatímco holčička pozemšťanka se jmenuje: Lucinka, Arnoštka, nebo třeba Adélka, taková holčička jampadampanka je: Huhla, Dudla, nebo Bubla. A kdybyste čekali, že na Jampadampě potkáte třeba Ládíka, Karlíka, nebo třeba Borise, tak to jste teda vedle. Na jampadampě je to samý Bubelík, Žuželík  a Lůdajzna.

   Další veliký rozdíl je v řeči. U nás na Zemi, když půjdete na procházku a čistě náhodou budete mít sedmimílové boty, tak uděláte pár kroků a jste v Německu. A to je veliký průšvih, protože nejspíš neumíte německy. To znamená, že se ani nemůžete zeptat na cestu domů. Vlastně, zeptat se můžete a nejspíš se i zeptáte, až se vám zasteskne po domově.

    Ale žádný němec vám neřekne: „To půjdeš támhle na to náměstí, k tomu domu, jak před ním stojí ten strom, tam se dáš takhle doleva, potom rovně, pak zase doleva až dojdeš k domu, před kterým není žádný strom, ale zase tam mají takového trpaslíka s uraženým nosem a tam se zeptáš dál.“

Kdepak. Od němce uslyšíte nejspíš: „Gůten tág, šuldygun pite, ich Vajs nycht, šprechen zí dojč?“

Nebo něco podobného.

   On to němec nedělá, že by si z vás tropil špumprnágle. On vám totiž nerozumí. V Německu se prostě odjakživa mluvilo němčinou. A tak milému němci nezbývá nic jiného, než se od narození učit německy, jinak by se doma ani nedomluvil. A jestli si myslíte, že v Polsku, Maďarsku, nebo třeba ve Francii je to jinak, tak to jste znova vedle. Zkrátka zabloudit u nás na Zemi, to je hned, na to ani nepotřebujete sedmimílové boty. Stačí zajít někam, kde to neznáte a máte zaděláno na malér.

   Když zabloudíte mezi lidmi, stačí se osmělit a někomu říct, že jste zabloudili. Nejlépe nějaké ženě. Ženy mají od přírody mateřský instinkt. To znamená, že když žena vidí nějaké dítě, hned ho miluje a chce ho zachránit. Na záchranu zbloudilého dítěte jsou ženy vůbec nejlepší. Jediný, kdo je lepší než žena, je policista. Ten má přímo od ministra vnitra za úkol pomáhat a chránit, a aby na to nezapomněl, má to napsáno i na autě.

    Možná vás teď napadne, že hasič se také hodí k zachraňování dětí a vůbec všeho. To je svatá pravda. Jenže hasič, když je na ulici, tak jde nejspíš nakoupit, na poštu, do kina, nebo jen tak na procházku. A když jde hasič nakoupit, na poštu, do kina, nebo jen tak na procházku, nikdy nechodí v uniformě a věřte mi, že hasič bez uniformy je k nerozeznání od ostatních lidí, kteří hasiči nejsou. Policista má, na rozdíl od hasiče, uniformu pořád, proto ho vždycky spolehlivě poznáte.

   Pokud ale máte tu smůlu, že zabloudíte někde, kde lidé nejsou, například v lese, nebo v liduprázdném městě, to jste teprve nahraní. Koho se tady zeptáte na cestu- aha?

   A teď si představte, že jste na Jampadampě. Třeba jste tam jely na prázdniny ke vzdálenému strýčkovi. Zaprvé, vůbec to tam neznáte, protože jste tam nikdy dřív nebyly a zadruhé jste se ocitli někde v lese a netušíte jak. Nad hlavou vám svítí Duhovka, po lese běhá podivná žoužel a vy nemáte ánunk, kudy kam. Stát se vám to na Zemi, tak se rozbrečíte a budete brečet až do skonání věků. Sice vám to nepomůže, ale děti to tak dělají. Za to se nemusíte stydět.

   Ale na Jampadampě… to je jiná. Tam stačí říct: „Jak se dostanu za strýčkem?“

 Tu náhle zaševelí fialová tráva: „…a jak se tvůj strýček jmenuje?“

(Na Jampadampě je tráva především fialová, akorát na podzim na ní naskáčou zelené puntíky.)

A vy na to: „Pumprdlík Dudel.“

Protože tak se zrovna váš strýček jmenuje. To vím jistě, protože Pumprdlík Dudel je jediný Jampadampan, který má příbuzné na zemi.

    Než se stačíte vzpamatovat, že na vás mluvila tráva, ozve se strom za vámi: „Pumprdlíka Dudela znám, ten bydlí severozápadně odtud asi dva kilometry daleko ve městě Trumpetkově.“

Načež vy odpovíte: „Ale já nevím kde je severozápad a už vůbec nevím, kde je Trumpetkov.“

    V tom se vám tráva pod nohama zavlní a vykoukne mumu. Mumu je něco mezi jezevčíkem a myškou. Má předlouhé uši, které si splétá do copánku a obrovské hlodavé zuby.

„Já vím kudy fe tam jde. Dej fi mně na vameno a já ti budu fíkat feftu.“

 Mumu je hrozně líný a možná jste si všimly, že krapet šišlá. To kvůli těm zubům. Dáte si ho tedy na rameno. Mumu vám zaboří vlhký čumáček do ucha, bude příšerně funět a mlaskat a bude říkat: „vovně… vovně, teď vpvavo… Né víkám fpvavo! Teď vovně a povád vovně…“ dokud vás nedovede domů. To je ten hlavní rozdíl mezi Zemí a Jampadampou.

   Zatímco na Zemi mluví jenom lidé, a ještě k tomu různými řečmi, na Jampadampě mluví úplně všichni, dokonce i kameny, jedinou řečí, takže si všichni rozumí. Z toho vyplývá spousta výhod. Jednou z nich je, že na Jampadampě nemůžete zabloudit. Teď, když víte jak to na Jampadampě chodí, vám můžu povědět ten slíbený příběh. Až se tam jednou dostanete, určitě vám ho bude někdo vyprávět ještě jednou a vy poznáte, že jsem si nevymýšlel.

…

Kapitola druhá

O létajících kamenech

a o kamarádovi, kterého svět neviděl

   Jednoho dne, přesněji dopoledne na Jampadampě ve městě Kolotočově na hřišti vedle dolní školky, přistála kosmická loď. Teda… ona to nebyla přímo kosmická loď, ta by se na hřiště nevešla. Třeba taková nákladní loď typu Cé, by se nevešla ani do Kolotočova, ale průzkumník typu iX, tomu stačilo malé místo na kraji hřiště. V tu dobu si zrovna na tom hřišti hrály děti z nedaleké školky. Nikdo si přistání průzkumníku nevšiml. Na tom není nic divného, protože průzkumníky typu iX uměly být neviditelné a neslyšitelné. To aby je při zkoumání nikdo nerušil.

   Děti hrály nějakou hru, Držely se za ruce, chodili dokola a zpívaly písničku o potoce v lese a housenkách v polívce. Jedna učitelka seděla na lavičce a povídala si s jablkem a druhá chodila kolem dětí a říkala jim, co mají dělat. Akorát jeden chlapec si s nimi nehrál. Jmenoval se Bubelík Lůdajzna. Seděl na bobku na kraji hřiště, vyhraboval z písku větší kamínky a skládal je na sebe. Kamínky se mezi sebou dohadovaly. Tomu se nelíbilo, že je nahoře, ten zas chtěl spíš na bok, tomu se zas nelíbilo, že ho vyhrabali, když zrovna spal…

    Když měl Lůdajzna už pět komínků, zem se nepatrně zachvěla a komínky spadly. Lůdajzna se velice podivil. Podíval se na děti, na učitelky, ale nikdo si ničeho nevšiml, jenom on. Když se znovu podíval na kamínky, byly znovu poskládány do komínků. Lůdajzna se podivil ještě víc. Kdyby byla tma, asi by se rozbrečel, ale protože bylo dopoledne a Duhovka krásně svítila, ani trochu se nebál. Myslel si, že našel kouzelné kameny. Strčil prstem do jednoho komínku, ten se zakymácel a spadl. Strčil do druhého komínku, ten se také zakymácel a spadl. Natáhl prst, že strčí do třetího, ale než se ho dotknul, komínek se sám od sebe zakymácel a rozpadl. Lůdajzna se divil nejvíc za svůj život.

    Nejdřív chtěl zavolat učitelku a ostatní děti, aby se šly podívat, ale pak si to rozmyslel. Chtěl si ty kamínky nechat a domníval se, že by mu je učitelka zabavila. Znovu se podíval na kamínky. Tu se náhle jeden vznesl a posadil se na druhý. Další se vznesl…

Kamínky se vznášeli a znovu sestavovaly komín. Lůdajzna nevydržel dlouho koukat. Jakmile se vznesl další kamínek, chňapnul po něm, ale narazil rukou do něčeho, co tam vůbec nebylo. Lůdajzna polekaně ucuknul. Pak opatrně natáhnul ruku před sebe, nahmatal něco tvrdého a studeného. To bylo moc divné, protože před ním nic nebylo. Lůdajzna sebral ze země kamínek a hodil ho před sebe. Kamínek chvilku letěl jak má, pak se ale odrazil od ničeho a odskočil stranou. Zazvonil při tom, jakoby narazil do nějakého plechu.

„Přestaň házet vořechu,“ ozvalo se předním z prázdna, „to bylo do hlavy, abys věděl,“ pokračoval hlas trochu uraženě.

 Lůdajzna padnul na zadek. Srdíčko se mu rozbušilo.

„Kdo jsi?“ zeptal se vyplašeně.

„Jsem průzkumný robot Pé-iX-eL,“ řekl hlas hrdě.

„Robot?“ podivil se Lůdajzna a zapomněl na strach. Lůdajzna totiž miloval roboty, i když byly jenom ve filmech a reklamách.

„Ano robot,“ řekl hlas a divil se čemu se Lůdajzna diví.

„A můžu tě vidět?“ zeptal se Lůdajzna, „a máš střílečky a děla a umíš lítat?“

„Cože, střílečky? Ó né, Ano, tedy nevím, co jsou střílečky, nemám děla, nemůžeš mě vidět a ano umím létat,“ odpověděl robot na otázky, v pořadí v jakém mu byly položeny.

„Proč tě nemůžu vidět?“ zeptal se Lůdajzna zklamaně a robot mu odpověděl, „když jsem byl na posledním průzkumu, zasekl jsem se v režimu neviditelnosti a nedokážu to opravit.“

„Aha…“ řekl Lůdajzna zklamaně.

   Paní učitelka Pumplnáglová zavolala: „Lůdajzníčku, neseď na té studené Jampadampě!“ (Tak se totiž na Jampadampě říká zemi),  „a pojď sem k nám.“

 Paní učitelka Pumplnáglová se usmívala a mávala na Lůdajznu.

„Ach jó,“ Lůdajzna se otráveně postavil a s hlavou svěšenou se pomalu otáčel k odchodu. Přitom nenápadně šeptal: „robote… robote… robote… jsi tu ještě? Pojď se mnou, robote…“

 Ale robot se neozval. Lůdajzna se zklamaně rozhlížel, i když věděl, že je robot neviditelný. „Ach, jo,“ postesknul si znovu. Strašně si přál, aby se s robotem skamarádil.

   „No tak Lůdajzníčku, pospěš si,“ volala na něj paní učitelka Pumplnáglová. Lůdajzna neochotně přidal do kroku. Došel k paní učitelce, ta odložila mluvící jablko a posadila si Lůdajzna na klín. Měla ho ráda a on ji. „Copak, že si nehraješ s ostatními?“ zeptala se ho laskavě. Lůdajzna zvedl smutné oči, zatvářil se nešťastně a odpověděl, „když já jsem si hrál…“

„A čímpak sis hrál?“ byla zvědavá učitelka.

Lůdajzna náhle ožil. „Skládal jsem kameny a oni potom lítali a to dělal ten robot a pak jsem na něj hodil kámen a on mi řekl vořechu…“ Lůdajzna polknul a ještě dodal, „nó.“ Paní učitelka se smála a drbala ho ve vlasech. Myslela si, že si Lůdajzna trochu vymýšlí, že si prostě jenom povídal s těmi kameny a toho robota, že si vymyslel. „Můžu jít ještě za robotem?“ zeptal se Lůdajzna.

„Už né Lůdajzníčku, teď musíme jít na oběd.

„Ach jó,“ řekl Lůdajzna potřetí.

…

   Když se děti naobědvaly, zahnaly je učitelky do postelí. Lůdajzna ležel na boku. Hlavu měl skoro celou přikrytou. Nemohl usnout. Pořád musel myslet na toho robota. Bylo mu líto, že se mu robot neukázal a že odešel bez rozloučení. Představoval si jaké to je, být robotem. Rozhodně to musí být skvělé. Mohl by létat, měl by obrovskou sílu, přepral by každého lumpa a určitě by zachránil každou dívku v nesnázích. Ze všeho nejradši, by ale zachraňoval Fuflu, protože ta byla ze všech dívek nejhezčí. Měla nejhezčí oči, nejhezčí vlasy, nejhezčí hlas a nejhezčí bačkory. Taky Dudlu by rád zachraňoval, ale Fuflu mnohem radši.

   Samozřejmě, že by ho za to všichni obdivovali a všichni by chtěli být jako on, ale to by nešlo, protože on by byl jediný.

„Spíš?“ ozvalo se mu přímo v uchu. Lůdajzna se leknul a hlavou praštil do něčeho, co tam vůbec nebylo.

„To jsi ty, robote?“ zašeptal do polštáře, aby ho nikdo neslyšel.

„Chtěl jsi, abych šel s tebou,“ podivil se robot.

„Tak proč jsi nemluvil?“ šeptal Lůdajzna a měl radost, že je robot zase s ním.

„Jsem průzkumný robot a chovám se tak, abych se neprozradil,“ odpověděl mu robot přímo do ucha, takže ho nikdo jiný neslyšel. Lůdajzna si samou radostí vzdychnul. Robot ho oskenoval neviditelnýma očima a poznal, že je to malý chlapec a proto potřebuje po obědě spát, aby dobře rostl a měl sílu. „Měl bys spát,“ řekl.

„A neodejdeš?“ zeptal se Lůdajzna, který byl sice unavený, ale spát rozhodně nechtěl.

„Ne,“ řekl robot.

„A dáš mi ruku?“

   Kdyby zrovna někdo Lůdajznu pozoroval, všimnul by si, jak se jeho deka nepatrně nadzvedla a jak se pohybuje, jakoby pod ní něco lezlo. Jenže Lůdajznu zrovna nikdo nepozoroval a tak se stalo, že neviditelný robot Pé-iX-eL nepozorovaně vsunul ruku pod deku. Lůdajzna ji nahmatal a pevně sevřel. Byla hladká a studená, ale zase ne moc a brzy se ohřála. Robot citlivě uchopil Lůdajznovu ruku a jemně ji stisknul. Lůdajzna cítil nepatrné chvění, to bylo od motůrků, které tiše vrčely, jak robot ohýbal prsty.

…

Kapitola třetí

O horách, kterým pusa jede, o neštěstí, které hrozilo

a o strachu, který se stal odvahou

   Od toho dne byl robot pořád s Lůdajznou. Když byli sami, normálně si povídali, ale mezi lidmi používali tajnou řeč, aby se neprozradili. Tedy hlavně Lůdajzna, protože když chtěl robot něco říct Lůdajznovi, prostě mu to pošeptal, byl neviditelný a tak si nikdo ničeho nevšimnul. Ale když chtěl Lůdajzna něco říct robotovi, nemohl mu to jen tak pošeptat. Zaprvé skoro nikdy nevěděl, kde zrovna robot je a zadruhé by na něj koukali jako na blázna. No, představte si kluka, jak něco šeptá do prázdna a ještě se u toho divně naklání. A taky už mu neříkal robote. Robotovi se to oslovení nelíbilo. Řekl Lůdajznovi, „Já se nejmenuju robot, jmenuju se Pé-iX-eL sedm, dva, šest, tři, čtyři, sedm.“

Tak dlouhé jméno nedokázal Lůdajzna vyslovit a tak robotovi navrhnul, „Pé-iX-eL, to je skoro jako piksla. Nevadilo by ti, kdybych ti říkal Piksla?“

Robot okamžitě odpověděl, „nevadilo. Piksla je dobré jméno. Nastav ruku.“ Lůdajzna nastavil ruku a Piksla ho přes ní plácnul, až to mlasklo a řekl, „tak jsme si plácli.“ Plácání byla jedna z věcí, které Lůdajzna Pikslu naučil. Piksla ho na oplátku naučil zavazovat tkaničky jednou rukou a ještě k tomu se zavřenýma očima.

…

    Jednou byly děti na výletě v Ukecaných horách. Ty hory byly obklopeny Žvatlavými bažinami, které by každého, kdo by do nich vkročil, užvatlaly k smrti. Jediná cesta do hor vedla vzduchem. Proto děti letěly helikoptérou. Byla to vojenská helikoptéra, taková, co má jednu stranu otevřenou. Proto musely být všechny děti řádně připoutány, aby některé za letu nevypadlo.  Na Jampadampě je cestování helikoptérami běžné, protože tam o Žvatlavé bažiny není nouze. Ty bažiny nejsou hluboké, přesto se v nich každý utopí.

   Představte si, že jen tak jdete po lese a najednou se proboříte po kotníky do bláta, někdy i po kolena. To jednoho naštve. Teď abyste doma vysvětlovaly, kde jste se tak zmazaly. Pokud se vám to stane tady na Zemi, tak to ještě nic není, nanejvýš vás ještě poštípou komáři, protože ti bažiny milují a proto v nich bydlí. Ale na Jampadampě, to je konec. Jakoby nestačilo, že jste se probořily do páchnoucího bahna a bůhví jestli se vám podaří vytáhnout boty, ještě na vás žvatlavá bažina spustí. Kdyby aspoň říkala něco moudrého, ale to by se jí nejspíš neříkalo žvatlavá bažina, ale třeba chytrá bažina. Nejenže žvatlavá bažina říká samé nesmysly, ale ještě je říká neobyčejně hloupým hlasem. A úplně ze všeho nejhorší je, jak jsou žvatlavé bažiny nečestné. Kdyby aspoň žvatlaly neustále, aby se jim každý mohl vyhnout, ale to ony ne. Mlčí jakoby nic, nechají vás zajít pěkně daleko a pak spustí: „Moulo! Mou-lo. Moůůůlo. Medvědí tyčinky… Pět! Ne, šest rohlíků s marmelááádou. Bje-ke-ke, ku-ku, ku-ku. Rádyjo… rá-dži-jó! Prt, prt, prt. Í-á, í-á, maur-meu-lau-dau. Huhuhu, hahá, Kýý!“

   Než tohle poslouchat, to se radši každý utopí, to mi věřte. Jediný kdo přešel ve zdraví žvatlavou bažinu je děda Kykyrýk Bužlajs. Nejenže jí přešel, ale ještě při tom spokojeně bafal fajku.

    Když mi to poprvé vyprávěli, myslel jsem si, že děda Bužlajs musel být hluchý jako poleno, ale kdepak, děda slyšel jako rys. Přežil jenom proto, že byl zvyklý. Ona totiž babička Bužlajsovová jednou šlápla na hrábě, které nechal děda Bužlajs ležet na trávníku. Dostala strašlivou ránu do čela a od té doby říkala samé nesmysly. Takže když děda Bužlajs vstoupil do žvatlavé bažiny, byl už řádně trénovaný. Vlastně si tam připadal jako doma, až na to vlhko.

   Teď už snad chápete, že děti na ten výlet do ukecaných hor musely letět. Helikoptéra přistála na úpatí hory Mlčoch, kousek za cedulí: Pozor! Nevstupovat! Žvatlavé bažiny. Nebezpečí smrti užvatláním.

   Paní učitelka Pumplnáglová s paní učitelkou Kukrdákovou rozepnuly dětem bezpečnostní pásy a pomohly jim z helikoptéry. Všichni se seřadili na pěšince vedoucí k horám a vyrazili. Pěšinka to byla hezká, upravená, dobře se po ní šlo, akorát už byla z toho šlapání celá rozlámaná a tak si trochu stěžovala, jak po ní děti šlapaly. „Au, au, au, jau, ts! C! Jauvajs!“ Dětem se to líbilo, a tak občas dupnuly, načež pěšinka vykřikla, „Jáu!“ nebo, „sakra!“ nebo, „uí!“

  Hora Mlčoch do toho hlubokým hlasem, „Výtejté, navštivte naše horý… pojďte dál…“

Děti si výlet náramně užily. Nejvíc se jim líbila ozvěna. Bodejť by ne. Ona taková obyčejná ozvěna u nás na Zemi je také zábavná, co teprve na Jampadampě. U nás když v horách zavoláte třeba: Lůdajzna! Hory vám odpoví ozvěnou asi takhle: …ůdajzna …dajzna …ajzna …ajzna. A to vám musí stačit, víc z hor nedostanete. Možná ještě v dálce zakráká polekaná vrána, ale to je opravdu vše. I tak to stojí za to. Ovšem v ukecaných horách na Jampadampě když zavoláte: Lůdajzna! Odpoví hory: …ůdajzna …dajzna …ajzna …ajzna… Co tady hulákáte?! Uličníci! Chcete, aby mi z vás praskla lavina? …vina …ina …ina… Jděte si řvát domů! …omů …omů… Nebo na vás uvolním kámen …ámen …ámen.

Samozřejmě, že to tak nemyslí, to ony jenom dělají šou. Děti potom piští strachy i radostí a hory jsou rády, že děti mají radost.

   Když si děti užily výlet, vrátily se do helikoptéry, učitelky jim řádně zapnuly bezpečnostní pásy, ukázaly pilotovi, že může, pilot se usmál, zapnul turbínu, ta se rozeřvala a pilot klidně zvednul stroj ze země. Nikdo netušil, že přesně za jedenáct minut se stane strašné neštěstí.

…

   Helikoptéra byla už pěkně vysoko. Děti probíraly zážitky z hor, učitelky probíraly paní řiditelku, pilot tahal za páku a žvýkal žvýkačku. Lůdajzna dělal jakoby nic a přitom po očku sledoval Fuflu. Fufla si hrála s Bublínou , dělala jakoby nic a přitom po očku sledovala Lůdajznu. Mám dojem, že se jí Lůdajzna líbil. Náhle helikoptéra drncla a naklonila se na stranu. Fufle vypadla Bublína z ruky a pomalu se sunula po podlaze k otevřené straně helikoptéry. Fufla si rozepnula pás, aby mohla Bublínu zvednout z podlahy. Lůdajzna si také rozepnul pás, aby mohl Fufle Bublínu podat. Jenže helikoptéra drncnula podruhé. Fufla se rozpleskla o podlahu a vyklouzla z helikoptéry ven. Bylo to tak rychlé, že nikdo nebyl schopen slova. Učitelky začaly ječet. Děti byly vystrašené a pořád ještě nebyly schopné slova. Lůdajznovi se udělalo špatně. Došlo mu jak má Fuflu rád a že by se mu ukrutně stýskalo, kdyby ji už nikdy neměl spatřit. V tom uslyšel hory křičet: „Pane Bože! Udělejte někdo něco! Vždyť ona se dočista zabije. Lůdajzna se bál. Hrozně se bál. Protože už věděl, co udělá. Náhle se postavil a vyskočil z helikoptéry. Děti hrůzou zaječely, „Ááá!“ nebo to spíš znělo jako, „Ééé!“ Když Lůdajzna zmizel pod helikoptérou, ještě zaslechly, jak vykřikl: „Piksló!“ a pak už neslyšely nic. Lůdajzna se řítil dolů. Mrazivý vítr mu rval vlasy a celkem surově ho opleskával. Lůdajzna hrůzou nemohl dýchat. Obrovskou rychlostí padal k Jampadampě. Náhle pod sebou spatřil Fuflu. Byla z ní jenom malá tečka. Vtom ucítil, jak ho něco objalo kolem pasu. Byl to Piksla. Lůdajzna nevěděl, jestli opravdu umí létat a pokud ano, nevěděl, jestli ho unese. Jenom si pamatoval, že mu při prvním setkání Piksla řekl, že létat umí. Teď se mu dost ulevilo. Zakřičel: „Piksló zachraň Fuflu!“ Jazyk mu přitom přimrznul k zubům. Piksla Lůdajznu objal ještě pevněji a vyrazil k Fufle. Lůdajznovi se z toho protočily panenky, slzy mu mrzly na tvářích. Viděl, jak se Fufla pomalu zvětšuje.

   Fufla padala po zádech, oběma rukama mačkala Bublínu a pištěla jako lokomotýva. Když uviděla Lůdajznu, jakou rychlostí se k ní blíží, samým překvapením přestala pištět. Nejdřív ho nepoznala, protože vypadal, jako Děda Mráz, ale sotva ho poznala, začala pištět znova a ještě víc. Došlo jí, že se co nevidět oba zabijí. Lůdajzna si to také začal myslet, protože už byly docela nízko a Jampadampa se přibližovala závratnou rychlostí. Piksla ještě zrychlil. Lůdajznovi prasknul zub. Už, už měl Fuflu nadosah. Natáhnul ruku, přitáhl Fuflu k sobě a pevně ji objal. Právě včas. Piksla měl co dělat, aby pád změnil na stoupání. Vymetl s nimi špičky nejvyšších stromů a zamířil k helikoptéře.

   V helikoptéře vládlo hrobové ticho, tedy až na burácení turbíny. Vtom se náhle na otevřené straně objevil promrzlý Lůdajzna. Jen tak si vysel ve vzduchu a pevně držel Fuflu. Fufla pevně držela Bublínu. Pak vstoupily do helikoptéry.

   První omdlela paní učitelka Kukrdáková, potom paní učitelka Pumplnáglová a potom Fufla. Děti nemohly uvěřit, co se právě stalo. Všichni si mysleli, že Lůdajzna umí létat. Nikdo neměl tušení, že Lůdajznu i Fuflu zachránil Piksla. A Fufla? Ta teď měla Lůdajznu docela víc ráda, než dřív, protože jí zachránil život.

   A popravdě… i když je oba zachránil Piksla, Lůdajzna se zachoval velmi odvážně, když pro Fuflu vyskočil z helikoptéry.

A to vše kvůli jedné panence, které se na Jampadampě říká Bublína.

…

Kapitola čtvrtá

O tom jak si Lůdajzna přál být robotem, až se mu to ve snu splnilo

   Od této příhody všichni chtěli, aby jim Lůdajzna ukázal, jak umí létat. Lůdajzna si strčil prst do ucha a poškrábal nos. To v tajné řeči znamenalo: „Budeme létat.“ Piksla tiše uchopil Lůdajznu kolem pasu a pomalu, aby to vypadalo, že Lůdajzna létá sám, ho odlepil od Jampadampy. Lůdajzna potom natáhnul ruku jako Superman. Touto rukou ukazoval Pikslovi kam má letět a druhou rukou ukazoval na prstech, jakou rychlostí. Všichni, kteří to viděli, nevěřícně kroutili hlavami a divili se, jak je to možné.

   Lůdajzna nejdřív letěl pomalu, proplétal se mezi lidmi, pak se za letu postavil a vyletěl vysoko do oblak, jako vystřelený z luku.

Lidé udělali: „Ách…“ a Lůdajzna jim zmizel z dohledu. Pak se najednou objevil úplně jinde, než ho čekali. Prokličkoval mezi domy, obletěl stoletou vrbu, ta ho šlehla proutkem a zahudrovala: „Jedeš, lumpe…“ a nakonec přistál přesně na tom místě, odkud vzlétl. Měl studené uši a trochu se třásl zimou.

   Dokonce o něm psali v novinách. Ty noviny se jmenovaly “Žbla-bla“ a psaly o něm: “Látající chlapec zachránil svou kamarádku před jistou smrtí. Má rád meče a roboty. Je to malý-velký hrdina.“

Lůdajznova maminka ten článek vystřihla a schovala, aby si ho Lůdajzna mohl přečíst, až se to naučí.

   Všichni Lůdajznu obdivovali a každý se s ním chtěl kamarádit. Lůdajzna ale nebyl šťastný. Mrzelo ho, že o Pikslovi nemůže nikomu říct a také to, že ho obdivují zato, co ve skutečnosti nedokáže. Přál si být jako Piksla. Nic by ho nebolelo, všechno by dokázal, mel by velikou sílu…

Tolik si přál být jako on, že se mu o tom začalo zdát.

…

   Jednou se Lůdajznovi zdálo, že jsou se školkou na palouku u lesa. Děti hrály:“chodí pan Bublfífa Klobouček okolo“ (to je něco jako: “chodí pešek okolo“) a Lůdajzna s Fuflou stavěli na kraji lesa domeček z klacíků. Klacíky na ně pokřikovali: „Mě! Mě! Vem si mě! Ne, mě si vem, já se hodím na střechu …a já se hodím na plot.“

Lůdajzna s Fuflou se tomu smáli a byli šťastni.

   Když vysbírali všechny klacíky v okolí, řekla Fufla: „Podívám se v lese po nějakém mechu a nasbírám ještě klacíky.“

Lůdajzna mezitím svazoval domeček trávou. Když Fufla zmizela v lese, objevil se na druhé straně palouku jakovlak. Bylo to zvíře velké jako kůň, který chodí po zadních nohou. Mělo hnáty ostnité jako brouk, širokou krokodýlí tlamu s rozeklanými zuby, ze které visely čtyři jazyky, a bylo to zvíře vymyšlené. Jako lidé na Zemi vymysleli draky, tak lidé na jampadampě vymysleli jakovlaky.

   Jakovlak se zastavil na kraji palouku, zařval: „Vaum! Jágrrr!“ Jazyky se mu mlátili kolem tlamy, až z nich stříkaly sliny. Jakovlak byl jediný na Jampadampě, kdo neuměl mluvit, protože byl velmi hloupý. Takže zapomeňte na to, že byste se s ním nějak domluvili, aby vás nežral a ulovil si raději nějakého mumlase, nebo žažu. Jak byl jakovlak hloupý, tak byl žravý. Sežral všechno, co se jen pohnulo. Někdy se pokoušel sežrat i vlastní stín.

   Děti ztuhnuly, učitelky ztuhnuly a Lůdajzna také ztuhnul. To byl jediný způsob, jak přežít návštěvu jakovlaka. Jakovlak chodil mezi dětmi a opleskával je svými odpornými jazyky. Žádné se ani nepohnulo. Pohnula se akorát větvička ve křoví. Jakovlak ji ukousnul a spolknul. Když usoudil, že na palouku už nic jiného k sežrání není, vydal se přes něj do lesa. Mířil zrovna na tu stranu, kam se vydala Fufla na mech. Lůdajzna měl o Fuflu strach, ale v tom snu se nemohl ani pohnout, dokonce ani zakřičet, aby Fuflu varoval.

   Tak se stalo, že nic netušící Fufla, vyběhla z lesa přímo před jakovlaka. Jakovlak si mlsně olíznul celou hlavu. Bleskově li chytil předními pařáty. Stisknul ji tak silně, že vyděšená Fufla ztratila vědomí. Jakovlak se chystal, že si z ní hned půlku ukousne. Otevřel strašlivou tlamu tak doširoka, že mu z ní vypadla kostra nějakého ptáka, penál, pravítko a víko od popelnice. Zvednul Fuflu z Jampadampy a pomalu si ji přibližoval k rozevřené tlamě. Jeho čtyři jazyky se přitom omotávaly kolem Fufliných rukou nohou.

   Lůdajzna to celé zblízka pozoroval. Nemohl vydat ani hlásku. Snažil se zakřičet, ale vytlačil ze sebe jen trochu vzduchu. Měl velký strach a stále větší zlost. Velice se bál o Fuflu. Pálilo ho v krku a bolela ho hlava od toho, jak se snažil zakřičet. Fufla už napůl zmizela v jakovlakově příšerné tlamě. Teď už Lůdajzna zuřil. Žíly na krku měl tlusté jako prsty, byl rudý v obličeji, měl rudé uši a zaťaté pěsti. Ze všech sil se snažil vydat hlásku. V krku ho pálilo tak, že to nešlo skoro vydržet. Cítil chuť železa. Vzduch, který procházel jeho stažený hrdlem, začal tiše pískat. Znělo to, jako když někdo hraje na hřeben. Ten zvuk rychle sílil, až nakonec Lůdajzna zařval, jako robot, kterému tank přejel nohu.

   Ano, přesně tak. Lůdajznův hlas, byl hlasem robota. Ptáci v okolí poplašeně vzlétli a zdrhali, co jim křidélka stačila. Paní učitelka Kukrdáková leknutím začala škytat. Paní učitelka Pumplnáglová a ostatní děti, vykulily oči tak, že nemohly mrknout, protože měly krátká víčka.

A jakovlak?

Zajímá vás, co udělal jakovlak?

Jakovlak se nikdy nebál. Byl zvyklý, že se všichni bojí jeho. Když Lůdajzna zařval, tak se nepolekal, ale rozhodně ho to překvapilo. Podíval se na Lůdajznu. Jazyky mu samým překvapením zplihly. Visely mu z tlamy, jako čtyři mrtví hadi. Vytáhnul oslintanou Fuflu ze chřtánu a pověsil ji na větev stromu, protože si ji chtěl sežrat, až se vypořádá s Lůdajznou a nechtěl ji válet po Jampadampě, aby nebyla olepená jehličím. Fufla bezvládně visela na větvi, protože pořád byla v bezvědomí. Lůdajznu ten pohled rozzuřil ještě víc. Měl pocit, že se nafukuje. Kůže ho bolela, jakoby měla prasknout

…a najednou praskla. Znělo to, jako když se trhá látka. Lůdajzna se opravdu zvětšoval. Jenom trochu, ale jeho kůže to nevydržela a spadla z něj, jako hadr. Lůdajzna se překvapeně podíval na svou ruku. Byla to ruka robota. Ocelová, stříbrošedá a krásná. Lůdajzna se podíval na druhou ruku, na nohy na tělo…

   Byl robot. Už ho nic nebolelo. Cítil, že má obrovskou sílu. Oči mu červeně žhnuly.

Jakovlak byl tou změnou překvapený ještě víc. Sklapnul tlamu a zamrkal malýma, hloupýma očičkama, které nežhnuly vůbec. Měly barvu, jako nudle u nosu. Jakovlak se ani teď nebál, dokonce byl rád, že se Lůdajzna trochu zvětšil, protože si myslel, že se aspoň víc nažere. Bleskově se k němu rozeběhnul. Lůdajzna se rozeběhl proti jakovlakovi. Cítil, jak jeho pevné robotí nohy otřásají jampadampou. Když se navzájem přiblížili, jakovlak jediným pařátem zvednul Lůdajznu z jampadampy a chystal se mu ukousnout hlavu. Jakovlak měl tak silný stisk, že hravě dokázal překousnout středně silný strom. Mohutné čelisti sklaply…

Třesklo to, jako když se kladivem praští do kovadliny. Zuby narazily do Lůdajznovi ocelové hlavy. Některé to nevydržely a rozlétly se na střepy. Bylo to, jako když vybuchne granát. Kousky zubů létaly všude kolem a zasekávaly se hluboko do stromů. Lůdajzna necítil žádnou bolest. Na hlavě neměl ani škrábnutí. Uchopil jakovlaka za pařát a stisknul ho. Jakovlakovi pevné kosti začaly praskat. Jakovlak pištěl bolestí a hrabal nohou. Dostal strach. Poprvé v životě. Pustil Lůdajznu a dal se na útěk. Lůdajzna vytrhnul pařez, jakoby to bylo stéblo trávy a hodil ho za jakovlakem. Hodil tak silně, že zarazil pařez jakovlakovi do zadku. Ten nepřestal utíkat, ale navíc začal poskakovat ze strany na stranu. Lůdajzna chtěl ještě sundat Fuflu za stromu, ale to už nestihnul, protože ho maminka probudila, že musí do školky.

…