Kapitola devátá

O tom, jak pán z ministerstva odvedl Pikslu

a o tom Jak Fufla Lůdajznovi pomohla

   Čtvrtého dne, brzy ráno vzbudil Lůdajznu zvonek u dveří. Slyšel, jak šla maminka otevřít, pak něco povídala s nějakým pánem, který mluvil tiše, takže mu nebylo rozumět, ale z maminčina hlasu poznal, že něco není v pořádku.

„Je zle,“ řekl Piksla. Piksla totiž slyšel všechno.

„Jak to?“ divil se Lůdajzna.

Piksla si sednul k Lůdajznovi na postel a řekl: „Lůdajzníčku, já teď budu muset odejít.“ Pohladil ho po čele a položil mu ruku na rameno. Věř mi, že to jinak nejde.“

„Já tě nedám,“ řekl Lůdajzna vážně a vyběhl z pokoje, aby se podíval, s kým to tam maminka mluví. Když si ho pán všimnul, podíval se na něj a přísným hlasem řekl: „Vydejte nám toho robota!“

Lůdajzna si vytáhnul kalhoty od pyžama přes břicho a drze řekl: „Žádného nemáme.“

Maminka se na něj nešťastně podívala a pokrčila rameny. Ten pán byl z nějakého ministerstva. Měl kabát a černý klobouk a vůbec se neusmíval. Za ním stáli dva vojáci v přilbách, měli zbraně a také se neusmívali.

„Jménem bezpečnosti Jampadampy, vydejte nám toho robota!“ řekl ten pán znovu a vojáci za ním zachrastili zbraněmi. Šel z nich strach. Lůdajzna se bál, ale rozhodl se, že bude Pikslu bránit stůj, co stůj.

„My žádného robota nemáme,“ řekl rozhodně a ještě dodal: „…a roboti vůbec neexistujou.“

Pán si kleknul na koleno, zlověstně se usmál a řekl:“Podívej se, chlapče. V každém lese máme stromy agenty, kteří nám podávají zprávy o tom, co se okolí děje. To je kvůli bezpečnosti, víš?“

Pán se postavil, asi už ho bolelo koleno a pokračoval: „No, a zrovna vás jeden agent viděl, jak jste v lese stříleli. Ty a ten robot, co neexistuje.“

   Maminka se překvapeně podívala na Lůdajznu. Kdyby věděla, že Piksla má zbraň, nikdy by nedovolila, aby si s ním hrál.

„To není žádná pravda!“ řekl Lůdajzna a díval se přitom na maminku. „Piksla nemá žádné zbraně, To jsou zkoumátka…“

„Aha…“ řekl ten pán, „takže Piksla?“

Lůdajzna se na chvíli zarazil, pak ukázal palec a řekl: „Tohle je Piksla,“ pak ukázal druhý palec, „…a tohle je Fiksla. My si spolu hrajeme.“

Dal palce k sobě, a dělal, jakože spolu mluví.

„Ahoj Pikslo.“

„Ahoj Fikslo.“

„Jak se máš Pikslo?“

„Dobře Fikslo…“

Měnil přitom hlas a kroutil pusou. Pán udělal hlasité: „Ehm…“ Nadzvedl si límec kabátu a zpod límce mu vylezla buřtečka. Buřtečka je stonožka, veliká jako ruka. Nejprve vykoukla, pak pánovi oblezla krk dvakrát dokola a zastavila se na rameni.

Pán řekl: „Agente Práskači, povězte, co říkal agent Smrk.“

Buřtečka zapráskala tykadly a spustila: „Agent Smrk říkal… že viděl v lese malého kluka, jak háže kamení na nějakého robota… a že ten robot…“

Buřtečka tykadlem zašmátrala pánovi do nosu, tem si pšíknul, otřel si nos a pokáral buřtečku: „Ovládejte se, agente a pokračujte.“

„…a že ten robot,“ pokračovala buřtečka, „sestřeloval to kamení, rovnou ve vzduchu.“

   Náhle se za Lůdajznou objevil Piksla. Vojáci se lekli a namířili na něj zbraně. Pán se také leknul a řekl: „Jménem zákona, robote, pojď s námi!“

Lůdajzna si stoupnul před Pikslu a roztáhnul ruce. Kalhoty od pyžama mu sjely, že mu vykukoval zadek. Maminka si stoupla před Lůdajznu a řekla přísně: „Chovejte se slušně pánové! Jsou tady děti.“

Lůdajzna se rozhlédnul, ale žádné další dítě neviděl.

„Půjdu s vámi,“ řekl Piksla klidným hlasem. Vojáci sklopili zbraně. Piksla si stoupnul před maminku a řekl: „Jsem průzkumný robot Pé-iX-eL sedm, dva, šest, čtyři, sedm a přicházím v míru,“ pak ještě dodal: „…a nenesu žádné zbraně.“

„To se ještě uvidí,“ řekl ten pán a ustoupil stranou, aby mohl Piksla projít. Vojáci také ustoupili a opět na Pikslu namířily pušky.

„Uteč, Pikslo!“ křiknul Lůdajzna. Chtěl za Pikslou vyběhnout, ale maminka ho zadržela. Piksla se obrátil k Lůdajznovi a řekl mu: „Neboj se Lůdajzníčku, nic se mi nestane.“ Chtěl říct ještě něco, ale jeden voják do něj strčil, aby už šel, načež ten pán řekl tomu vojákovi: „Nepřehánějte to, jsou tu děti.“ Voják řekl: „Rozkaz!“ a pak všichni odešli.

   Lůdajzna se rozplakal a utíkal k oknu. Viděl, jak všichni nasedají do vojenského obrněného auta, akorát ten pán ne. Ten nastoupil do černého auta, které stálo za tím vojenským. Ten den maminka Lůdajznu do školky neposlala. Lůdajzna plakal a pořád se ptal, jestli se Piksla vrátí. Maminka si myslela, že se nevrátí. Tatínek, když se vrátil z práce a všechno se dozvěděl, si také myslel, že se nevrátí, ale neměli to srdce, aby to řekli Lůdajznovi, tak ho chlácholili a utěšovali, že se Piksla určitě vrátí, že si ten pán s ním chce jenom popovídat. Jenže Lůdajzna také nevěřil, že se Piksla ještě vrátí a tak byl k neutišení. Když neplakal, seděl u okna a vyhlížel, jestli nejede nějaké vojenské auto, nebo byl zalezlý ve svém pokoji a vzpomínal na Pikslu.

   Myslel na to, jak se poprvé setkali na hřišti u školky, na to, jak spolu zachránili Fuflu na výletě v ukecaných horách…

Z těch vzpomínek mu bylo ještě víc smutno a znovu se rozplakal. A tak to šlo pořád dokola. Maminka s tatínkem se ho snažili utišit, ale nebylo to nic platné. Maminka se na to už nemohla dívat a zavolala Fuflině mamince, jestli by nemohla Fuflu ze školky přivést rovnou k nim, aby Lůdajznu trochu rozveselila. Maminka věděla, že má Lůdajzna Fuflu rád.

   Když školka skončila, odvedla maminka Fuflu rovnou k Lůdajznovi domů. Lůdajznova maminka ji zase zavedla k Lůdajznovi do pokoje. Lůdajzna seděl na posteli celý shrbený, koukal z okna a vypadal utrápeně. Fufla tiše došla k němu, sedla si na kraj postele a chvíli zůstala tak. Pak si opatrně poposedla k Lůdajznovi a lehce mu pohladila ruku. Lůdajzna se ani nepohnul, jenom v koutku oka se mu zaleskla slza. Rostla a rostla, až se neudržela. Skulila se po tváři a kápla Lůdajznovi na ruku. Fufla vytáhla kapesníček a jemně tu slzu utřela. Lůdajzna se jí podíval do očí. Fufla ho pohladila po tváři a Lůdajzna se znovu rozplakal.

   Teď plakal úplně nejvíc. Ramena se mu třásla. Fufla ho držela za ruku a utírala mu slzy kapesníčkem, který se dal za chvíli ždímat. Maminka stála za dveřmi, srdce jí bolelo. Chtěla jít do pokoje, ale neudělala to. Rozhodla se, že to nechá na Fufle. Fufla trpělivě otírala Lůdajznovi slzy, už měla mokré i rukávy a Lůdajznovi se pomalu ulevovalo.

   Pověděl jí o Pikslovi, o tom, jak ji tenkrát zachránili, i o tom, jak ho dneska odvedli.  Spolu pak vymysleli plán, jak půjdou večer na hřiště, najdou Pikslovu raketu, nastartují ji, a pak, s tou raketou Pikslu osvobodí. To už se Lůdajznovi ulevilo natolik, že se i usmál. Vytáhnul ze šuplíku papíry, tužky a pastelky a dali se s Fuflou do kreslení plánu. Lůdajzna pevně věřil, že pokud ten pán z ministerstva Pikslu do večera nevrátí, vysvobodí ho a pak tomu pánovi ukážou. Už nebyl smutný. Byl odhodlaný a byl rád, že je s ním Fufla.

   Tatínek vstoupil do pokoje.

„Dobrý den,“ pozdravila Fufla.

„Ahoj Fuflí,“ odpověděl tatínek. Šel opatrně, protože nesl dvě sklenice.

Lůdajzna vyplakal spoustu slz a měl už pořádnou žízeň. Když viděl tatínka, zajásal: „ Jé! Drahota…“

Drahota byla fialová limonáda a Lůdajzna ji tuze miloval. Možná si myslíte, že stála spoustu peněz, když se jmenuje drahota, ale to je omyl.  Drahota byla docela levná. To jméno měla podle toho, že dělala drahoty, když jí chtěl někdo vypít.

   Tatínek podal sklenice Lůdajznovi a Fufle. Fufla poděkovala a položila sklenici na stolek, protože ještě neměla žízeň.Lůdajzna také poděkoval a chystal se napít. Jak přiblížil sklenici k ústům, limonáda se nahrnula na druhou stranu sklenice a začala dělat drahoty: „Snad mně nechceš vypít, ty pacholku!?“ řekla a zavlnila se ve sklenici.

„Chci,“ řekl Lůdajzna a zasmál se.

„Tak to teda ne! Mě nikdo pít nebude. Jsem moc sladká a dobrá a taky jsem pěkně vychlazená,“ řekla limonáda namyšleně, šplíchla Lůdajznovy do oka a ještě zahudrala: „Kdoví, jestli sis vůbec čistil zuby. Nenechám se nalít do nějaké špinavé tlamy! …a víš co? Jdi se radši napít ven z louže.“

Lůdajzna si vytíral oko. „Za to tě teď vypiju,“ řekl se smíchem.

„ Vopovaž se! Nech mě bejt! Jedeš!“

Jak Lůdajzna limonádu pil, třepala se mu v puse a láteřila. Když mu zůstal na jazyku poslední doušek, přestala se Drahota třepat a zeptala se: „Byla jsem dobrá?“

Lůdajzna polknul, oblíznul se, udělal „mňam,“ a řekl: „výborná.“

 Z břicha se mu ozvalo: „Jupí!“ Drahota byla ráda, že mu chutnala.

   Fufla se tomu divadlu smála. Zakrývala si ústa, protože se styděla před Lůdajznovým tatínkem, ale to vůbec nemusela, protože měla zoubky, jako perličky.

…

Kapitola desátá

O tom, jaký je Lůdajzna chudák

a o tom jak se armáda postavila skřípkům

   Když se den nachýlil ke konci, když přišel večer a Piksla pořád nikde, vrátil se Lůdajznovi smutek. Maminka ho vykoupala, převlékla do pyžama a posadila k večeři. Po celou dobu nepromluvil ani slovo. Smutnýma očima hleděl do prázdna. Byl malátný a jen občas hlasitě vzdychnul. Když seděl u večeře, díval se do stolu. Z kakaa se kouřilo, bábovka voněla, ale Lůdajzna neměl na jídlo pomyšlení. Nakonec vyčerpáním a žalem usnul. Tatínek ho odnesl do postele. Přikryl ho až ke krku a dveře do pokoje nechal otevřené, aby se na něj mohli s maminkou chodit dívat.

   Tu noc spal Lůdajzna neklidně. Převaloval se a vykřikoval ze sna. Maminka s tatínkem za ním chodili, hladili mu čelo a dělali na něj: „ššš… ššš…“ a Lůdajzna se na chvíli uklidnil. Potom si tiše v kuchyni povídali, jaký je ten Lůdajzníček  chudák a jak mu není pomoci, protože když ministerstvo něco zabaví, tak už to nikdy nevrátí.

   Maminka říkala: „Ach jo, já si snad pro toho našeho kluka oči vypláču,“ a tatínek hrozil, že to tak nenechá a chtěl hned volat na ministerstvo, ale maminka mu to nedovolila, aby snad na sebe nepřivolal nějaké nebezpečí. Jenže tatínek se žádného nebezpečí nebál, tak ho maminka musela zapřisáhnout, aby nevolal, nebo to nebezpečí přivolá na ni, nebo na Lůdajznu. To samozřejmě tatínek nechtěl. Slíbil, že teda nezavolá, i když měl sto chutí volat.

…

   Té noci. Někdy nad ránem, dorazili skřípkové na kraj bažiny. Král Zuřínek, jako první vstoupil na pevnou jampadampu. Jeho pozornost hned upoutala cedule s nápisem “Pozor! Nebezpečí…“ Král ji koulí zatloukl do jampadampy a co nešlo zatlouct, vztekle ukopnul. Ostatní skřípkové se zastavili v očekávání králových rozkazů. Bylo jich nepočítaně. Od kraje bažiny až za obzor. Hlava na hlavě.

   Král s uspokojením přehlédnul svůj národ. Zasmál se, jako když kvičí prase a počal skřípat zuby. Ostatní skřípkové se přidaly. Jampadampa se chvěla, vzduch se chvěl… Mraky se z toho potrhaly, stromům padalo jehličí a praskalo listí. Takový to byl hluk.

   Král dovrzal, otočil se zády k národu, máchnutím paže vytýčil směr a skřípkové se opět vydali na pochod. Šli skrze les. Za nimi zůstala pět set metrů široká dálnice. Poráželi stromy, drtili kameny. Vše živé, co nestihlo utéct, ubili. V lese nastalo hotové pozdvižení. Bité stromy sténaly, prosily o milost, ale skřípkové neznali slitování. Bili je a poráželi koulemi, až třísky létaly. Ostatní stromy hučely hrůzou a volaly o pomoc. Stromy agenti si posílali zprávy a ty zprávy letěly, jako blesk. Než se skřípkové dostaly do poloviny lesa, dolétly zprávy až na ministerstvo obrany.

   Tedy… Dolétl tam matahar a ty zprávy přinesl. Matahaři byly ptáci, kteří napodobovali jiné ptáky tím, že se na ně změnili. Proto je také měli na ministerstvu tolik rádi a zaměstnávali je jako tajné agenty.

   Když matahar  pověděl, co se v lese děje, zavolal ministr obrany prezidentovi. Prezident zavolal generálovi a rozkázal mu poslat vojsko k lesu. Generál Palcát Placička zavolal svým velitelům, aby je svolal na bleskovou poradu.

   Když skřípkové přešli les celý, čekali tam na ně už vojáci. Byla tam celá čtvrtá tanková armáda, tři dělostřelecké divize a dva pěší pluky.

   Přesně ve tři čtvrtě na devět ráno, vystrčil král Zuřínek hlavu ze křoví a ejhle… Před ním byla rozlehlá louka, za ní pár stromů a za těmi stromy už byly vidět střechy domů. Skřípkové nikdy domy neviděli, ale vytušili, že tam se ukrývá nepřítel. Také by nejradši vyrazili rabovat a vraždit, ale před těmi střechami stála, po zuby ozbrojená Jampadampská armáda. Skřípkové nikdy neviděli ani armádu, ale správně vytušili, že budou potíže, tak se krčili ve křoví a vyčkávali na královy rozkazy.

   Generál Placička seděl ve věži nejrychlejšího tanku a pozoroval dalekohledem kraj lesa.

„Už jsou tady,“ řekl klidným hlasem, když spatřil ve křoví Zuřínkovu hlavu.

„To je ale šereda. Vypadá jako ožižlaný rohlík,“ dodal a odplivnul si. Pak nakouknul dovnitř tanku, poplácal poručíka Krajcvajce po rameni a řekl mu: „Vidíte támhle tu obludu ve křoví? To bude asi jejich šéf. Víte co? Napalte ho z děla přímo do hlavy, ať můžeme jít domů.“

Poručík krajcvac zvolal: „Rozkaz!“ a začal nabíjet. Generál byl přímý jampadampan a měl rád krátké procesy. Nejradši bitvy vyhrával jedním výstřelem. Šetřil tak střelivo, životy a na oběd mohl být doma.

   Poručík nabyl tříštivým, zamířil a stiskl spoušť.

Prásk!

Celý tank poskočil dozadu

Hvííízd!

Jak střela letěla, cestou si zlověstně pískala.

   Král spatřil, jak se na druhé straně louky zablesklo. Pak uslyšel hromovou ránu. Všimnul, že něco malinkého letí k němu a také toho, že se to cestou zvětšuje.

Střela ho zasáhla přímo do obličeje. Byla to strašlivá rána. Odmrštila krále až do půlky lesa.

„Cha- chá!“ smál se generál, který to sledoval dalekohledem. „Přímo do rypáku. Jste chlapík poručíku.“

Generál si liboval. Myslel si, že to bude snadná bitva a už začal pomýšlet na oběd. To se ale přepočítal. Nevěděl, že skřípkové jsou skoro nesmrtelní a že tím výstřelem králi akorát vyrazili zub, který mu stejně doroste a navíc ho rozzuřili.

   Když se král vzpamatoval a zjistil, že ho bolí celí obličej a že nemá zub, zbělal vzteky. Rozběhl se zpátky ke kraji lesa. Cestou vřískal, skřípal zuby a mlátil se koulemi do hlavy. Ostatní skřípkové se přidávali. Brzy způsobili takový hluk, že se jampadampa chvěla. Tanky poskakovaly jako hračky na ždímačce a vojákům drkotaly zuby.

   Najednou se z lesa vyřítily skřípkové. Vypadalo to, jako když se protrhne pytel s pískem. Hordy skřípků se valily po kraji. Mířily rovnou na Palcátovu armádu. Generál odložil dalekohled, vytáhnul šavli. Tou šavlí zamával nad hlavou a švihnul směrem k lesu. Na to znamení se tanky rozjely, vojáci rozběhli a děla počala pálit. Nastala ukrutná mela. Obě vojska se spojila v jeden vřeštící a práskající chumel. Vojáci pálili do skřípků a skřípkové mlátili do tanků, až se na nich dělaly důlky. I když střely žádného skřípka nezabily, způsobovali jim velikou bolest …a tak nakonec, vojáci skřípky přemohli.

   Ti leželi na bitevním poli zemdlelí únavou a skuhrali bolestí. Vojáci je svazovali, aby už nemohli nikoho praštit. Generál chodil pyšně okolo, kouřil doutník a vykřikoval rozkazy. Brzy byli všichni skřípkové zajati a generál zavolal prezidentovi, aby se přišel podívat na tu parádu. Prezident přiletěl helikoptérou a generál ho zavedl do velitelského stanu. Tam mu nabídl doutník, ale prezident nechtěl. Zato hned chtěl vidět krále skřípků. Generál pro něj poslal. Přivedli ho dva vojáci. Král byl svázaný a měl svěšenou hlavu. Na obličeji měl obrovskou modřinu.

   Vojáci přivedli krále před prezidenta a srazili ho na kolena. Prezident se usmál, naklonil se ke králi a řekl: „Vzdej se, obludo!“

Král jenom zvednul hlavu, hrdě pohlédl prezidentovi do očí, ale nevydal hlásku.

„Přiznej, že jsi prohrál ty smradlavý opičáku!“ trval na svém prezident.

Jeden z vojáků praštil krále pažbou do lýtka, aby ho povzbudil, ale král jenom zlostně zavrčel.

„Ehm… Tak ty nepřiznáš?“ pokračoval prezident.

Pěkně prst po prstu si sundal rukavici a pak skřípkovi vrazil facku. Král mu na to plivnul do tváře. Prezident se rozbrečel. Padnul generálovi kolem krku a posmrkal mu hvězdu na rameni.

„Huáá… híí…!“ kvílel jako rozmazlený pudlík. Jeho slzy tekly generálovi po zádech. Generál ho odstrčil a vlepil mu také facku, aby se vzpamatoval. Prezident se chytil za tvář a brečel ještě víc.

„Tohle je státní tajemství!“ zařval generál a pohlédl všem vojákům ve velitelském stanu do očí. Vojáci zasalutovali a jednohlasně křikli: „Rozkaz!“

   Generál přistoupil ke klečícímu králi a propiskou ho šťouchnul do oka. Král plivnul i na něj. Generál zalapal po dechu, zavrávoral, zhroutil se na stůl a rozplakal se jako prezident. Vojáci na sebe překvapeně pohlédli a než se vzpamatovali, král je všechny poplival. Vojáci se rozbuleli.  Hučeli a bučeli… pro slzy neviděli.

   Král roztrhnul pouta, vyběhnul ze stanu a zabubnoval na hlavu znamení. Ostatní skřípkové začali plivat na vojáky a ti se usedavě rozplakali. Skřípkové se uvolnili z pout, překročili říčku a táhli na město. Šli od domu k domu, plivali na jampadampany a ti se v slzách hroutili.

…

Kapitola jedenáctá

O tom, jak pán z ministerstva odvedl i Lůdajznu

   Toho dne, smutkem vyčerpaný Lůdajzna, spal až do odpoledne. Možná by spal až do večera, ale maminka ho odpoledne vzbudila. Jemně s ním zatřásla: „Vstávej Lůdajzníčku, je tady ten pán, co odvedl Pikslu.“

Lůdajzna vyskočil z postele. Měl oteklé oči a ježaté vlasy. Ihned se rozběhl ke dveřím. Tam stál tatínek a něco povídal s tím pánem.

„Kde je Piksla!?“ vykřiknul Lůdajzna a vykukoval na chodbu. Ten pán ho chytil za rameno.

„Musíš nám pomoct,“ řekl utrápeně.

„Kde je Piksla?“ staral se Lůdajzna.

Pán řekl tatínkovi: „Pojďme, není čas.“

Maminka rychle Lůdajznu převlékla a všichni tři nastoupili s tím pánem do helikoptéry.

   Helikoptéra přistála v horách u malého srubu. V tom srubu byl výtah a ten je zavezl hluboko pod jampadampu, kde byla tajná základna.

„Pikslo!“ zvolal Lůdajzna, když se dveře výtahu otevřely. Piksla stál ve velké bílé místnosti, před dlouhým stolem, za kterým sedělo šest vědců v bílých pláštích. Jak uslyšel Lůdajznu, rozeběhl se k němu. Lůdajzna se rozeběhl k Pikslovi. Padli si kolem krku. Piksla trochu studil, ale to Lůdajznovi vůbec nevadilo.

„Pikslo, já jsem myslel, že už tě nikdy neuvidím.“

Lůdajznovi vyhrkly slzy. Mačkal Pikslu, jako by ho už nikdy nechtěl pustit.

„Říkal jsem ti, že se mi nic nestane,“ chlácholil ho Piksla.

„Ehm…!“ udělal ten pán, co je sem přivedl a ukázal Pikslovi rukou. Piksla se zase vrátil na svoje místo před stolem a pán usadil Lůdajznu, tatínka a maminku ke stolu.

„Byli jsme napadeni,“ začal vážným hlasem. Napadli nás podivní tvorové, kteří si říkají skřípkové. Přišli z bažin. Nejdříve jsme je porazili, ale pak na nás začali plivat.“

   Pán se odmlčel, aby počkal, až se Lůdajzna bude tvářit nechápavě. Jak mile se Lůdajzna zatvářil nechápavě, ihned pokračoval: „Ty plivance jsou jedovaté. Každý, na koho plivnou, se rozbrečí a nemůže přestat. Všichni vojáci bulí, že je nikdo nemá rád a nechtějí bojovat. Zapeklitá situace.

Jediný, kdo nám může pomoci, je tady Piksla.“ Pán ukázal prstem na Pikslu a pokýval hlavou. Pak se podíval na Lůdajznu a pokračoval: „…jenže Piksla odmítá, takže jestli ho nepřemluvíš ty, tak je s námi konec.“

   Piksla se obrátil na Lůdajznu: „Já nemohu zasahovat do sporů na cizích planetách. Už jsem jim to říkal. Kdybych se o to pokusil, vypadnul by mi šroubek tadyhle, tohle to víčko by se pootočilo, pak by to takhle dvakrát cvaklo,(Piksla udělal: „Cvak- cvak.“) no …a pak bych vybouchnul.“

   „To né!“ vykřiknul Lůdajzna. „Nesmíte ho nutit.“

Pán mávnul rukou, jako že ho nutit nebudou a řekl: „Byla by tu ještě jedna možnost.“

„To né!“ vykřiknul Piksla a ten pán mávnul rukou, aby Piksla mlčel.

Lůdajznovi se zdálo, že ten pán nějak moc mává rukou, ale neřekl nic.

„Piksla nám prozradil, že nám sice nemůže pomoct, ale že nám může půjčit svoje tělo,“ řekl ten pán a významně pohlédl Lůdajznovi do očí.

„Půjčit tělo?“ podivil se Lůdajzna.

„Ano, přesně tak. Jenže, na to, abychom se ho naučili ovládat, nemáme dost času.“ Pán ukázal na jednoho vědce a pokračoval: „Tady kapitán to zkusil a ještě nepřestal koktat. Představte se!“ rozkázal kapitánovi. Kapitán se postavil do pozoru.

„Bu- burák Pi- pinďa,“ vykoktal.

Pán nešťastně zakroutil hlavou: „Posaďte se, nebo vás nechám zastřelit.“ Byl zklamaný, že jeho nejlepší jampadampané neuspěli. Pán si těžce vzdychnul a pokračoval: „Jediná možnost je, aby to zkusil tady Lůdajzna. Přeci jen strávil s Pikslou nejvíc času.“

   „V žádném případě!“ zahřímali jednohlasně tatínek, maminka a Piksla. Kapitán Burák Pinďa dostal škytavku. Pán znovu těžce vzdychnul. Chystal se mluvit o národní bezpečnosti, ale Lůdajzna ho přerušil.

„Já to zvládnu,“ řekl tiše.

Maminka vyskočila a začala láteřit: „Takový nesmysl! Posloucháte se vůbec? To chcete svěřit bezpečnost Jampadampy do rukou kluka, který ještě ani nechodí do školy!?“

Koktavý kapitán dostal tik. Hlava se mu rozkývala, jakože dělá ano. Maminka mu za to vlepila facku. Tatínek chytil maminku za ruku, potom za ramena a začal ji utěšovat: „Neboj se, on to opravdu zvládne.“ Objal maminku a spiklenecky mrknul na Lůdajznu. Lůdajzna začal trémou drkotat zuby.

   „Fajn,“ pán spokojeně sprásknul ruce, „jdeme na to.“

Jako na znamení se rozlétly dveře od výtahu. Vyjela postel a za ní vyšli dva vojáci s rouškou přes ústa. Jeden tlačil postel a druhý stoleček s přístroji. Lůdajzna dostal pravý, nefalšovaný strach. Piksla to na něm poznal, přistoupil k němu a pošeptal mu: „Ničeho se neboj. Celou dobu budu s tebou.“

Pak mu prstem udělal kroužek na čelo a dodal: „Ty to opravdu zvládneš. Vím to.

...

Kapitola dvanáctá

O tom jak se Lůdajzna stane Pikslou

a jak přesvědčí pana Iks

   Piksla vysvětli Lůdajznovi a jeho rodičům, co teď musí udělat, aby si Lůdajzna mohl vypůjčit jeho tělo. Lůdajzna dostal ještě větší strach. Myslel si, že dostane nějaký ovladač a tím bude Pikslu ovládat, ale s tímhle ani v nejmenším nepočítal.

   Vojáci ho položili na postel, vyhrnuli mu rukáv, pak si jeden sundal roušku a řekl: „Teď to trochu štípne.“ Sebral ze stolku stříkačku s jehlou tlustou jako brčko a zapíchnul ji Lůdajznovi do ruky.

   Vůbec to neštíplo. Bolelo to, jako kdyby mu ruku propíchnul žhavým drátem. Lůdajzna zaťal zuby. Ucítil teplo. Nejdřív v ruce, potom v nohách a pak se mu zdálo, že se vznáší. To bylo velice příjemné. Obklopila ho záře, jako by byl ve slunci …a pak otevřel oči.

   Stál u postele a díval se na svoje tělo. Ten pohled ho překvapil. Viděl se, jak leží na posteli, v v ruce má hadičku a na hlavě čepici, ze které čouhají dráty. Podíval se na maminku. Ta na něj nevěřícně koukala s otevřenou pusou. Tatínek ji pevně držel, aby si nenatloukla, kdyby se jí chtělo omdlít. Lůdajzna se podíval na svoje ruce. Byly to Pikslovi ruce. Vzpomněl si na svůj sen. Na ten, ve kterém se proměnil v robota. Nikdy by ho nenapadlo, že se mu splní.

„Povedlo se to?“ zeptal se Pikslovým hlasem.

Ten pán, co je sem přivedl, byl nejtajnější agent, a proto měl nejtajnější jméno. Jmenoval se Iks. A pan Iks řekl: „Já myslím, že ano.“

Maminka si oddychla a rozplakala se. Lůdajznovi jí bylo líto.

„Nebreč mami,“ řekl jí, „je to fajn.“

Pomalu si začal zvykat v Pikslovo těle. Zahoupal se v kolenou, zavlnil v bocích. Cítil se dobře. Udělal první krok. Pomalu a váhavě. Pak druhý…

   Najednou se nečekaně rozběhl. Běžel jako kůň, jako závodní auto, jako blesk. Kroužil po místnosti. Necítil žádnou únavu. Nevěděl, jak to dělá, ale znal přesně rychlost, jakou běží. Šedesát, osmdesát, stodvacet kilometrů v hodině.

„Brzdi, brzdi!“ ozval se mu Pikslův hlas v hlavě. „Brzdi, ty blázne, nebo někoho zraníš.“

Lůdajzna zpomalil na bezpečnou rychlost a pomyslel si: „Ty jsi tady?“

Pikslův hlas mu odpověděl: „Říkal jsem ti, že budu s tebou. Můžu si s tebou povídat, můžu ti radit, ale nemůžu ti pomáhat. Od teďka je to jenom na tobě.“

Lůdajzna se zastavil. Zadupal, otočil se na jedné noze a tlesknul. Ovládal Pikslovo tělo, jako by bylo jeho vlastní. Cítil se šťastný. Přiskočil k rodičům a začal je objímat, až v nich praskaly kosti.

„Povol,“ varoval ho Pikslův hlas. Lůdajzna povolil.

„Ty máš ale sílu synku,“ řekl tatínek, když se mu vrátily oči do důlků.

„Lůdajzníčku…“ řekla uslzená maminka a pohladila robotí hlavu. Pak se mu zadívala hluboko do očí, jako by mu chtěla prohlédnout až do hlavy a tiše řekla: „Dávej mi na něj pozor Pikslo. Pikslovi rudé oči na ní zablikaly a maminka věděla, že jí Piksla slyšel.

   „Výborně, výborně!“ vykřikoval pan Iks. Pak přistoupil k Pikslovi, důkladně si ho prohlédl, dal mu ruku na rameno a řekl: „Lůdajzno, osud Jampadampy máš ve svých rukou.“ Pak si odkašlal a pokračoval: „Vím, že jsi malý. Moc malý. Kdybych měl jinou možnost, nikdy bych tě do války neposlal.“ Kleknul si na jedno koleno a vážně se zeptal: „Zvládneš to?“

Lůdajzna stál, jako socha. Pak odskočil od pana Iks, bleskově posbíral skleničky ze stolu a vyházel je do vzduchu. Místnost měla strop hodně vysoko a Lůdajzna ty skleničky naházel až ke stropu. Začal vykřikovat: „Dělo! Plazma! Lejzr! Sondy!“ a podle toho, jak říkal, sestřeloval skleníčky ve vzduchu. Ty se tříštily na stovky střepů. Lůdajzna se vznesl a ty střepy sbíral, ještě než dopadly na podlahu. Nezachytil jen jeden jediný a ten spadl přímo před pana Iks. Lůdajzna přistál s hromádkou střepů v rukách. Rozdrtil je na prach, ten prach nasypal na podlahu a nohou vysál. Pan Iks se ohnul a sebral z podlahy ten jediný střep, který Lůdajzna nezachytil. Byl mokrý a uprostřed měl vyříznuté srdíčko. Pan Iks se díval skrze střep a nevěřícně kroutil hlavou. Lůdajzna ustříknul malý proud vody z malíčku, sfouknul ho jako kovboj revolver a řekl: „To máte pro štěstí.“

Ve velké bílé místnosti se rozhostilo ticho. Lůdajzna sledoval jedenáct dospělých lidí. V jejich očích bylo něco, čemu ještě nerozuměl. Hodně se styděli, že posílají do války malého chlapce, ale o to víc na něj byli hrdí.

…