URČITĚ ASI PÁBENÍ /nejlepší sociální sítí je hospoda/

Myslel jsem si, že když jsem panu Hrabalovi ve dvaceti v  Krušovický hospodě v ulici jménem Široká v Matce měst , už je to fakt dlouho, myslím, že mě bylo dvacet a ještě dva dny a šest a s jeho dovolením,  napsal báseň na pivní tácek, bylo to odpoledne v neděli, otvírali v jednu a byly tak čtyři, báseň o pivní pěně , že jsem si splnil, jak se dnes říká, tržně-gramotný a evropský vize a mety a cíle.

Domníval jsem se, že prožívám velký okamžik, že mám na větší chvilku splněno, ale pak mě trošku zhořkla viněta rumová, protože nejdřív se naštval, že to nemohl přečíst a chvíli pak to vypadalo, že mi dá pár facek, tak jsem mu to, dnešní mluvou „freeoukejistů“ jako  investigativní  žurnalista /tento výraz jest svobodou žurnalisty omezený svobodou žurnalisty/ zamoderoval  a on na to, že to, jako ta báseň na tácku /keramický už tenkrát nebyly/ není špatný a že to ujde a že to do sebe něco má ale, že je ale už unavenej a že už musí domů a že už mu už došla pomazánka, škvarková a pěkně proleželá a abych to prej zkoušel dál a pak, když jsem dobyl Týnský chrám, který jsem šplhal celý dvě věčný opilý hodiny po lešení a poseděl na jeho vrcholu se spolužákem K, ne jeho iniciály byly R.L. a snad ještě jsou, tak se začal klepat a jako kůň a ržál a dole jezdili malá autíčka fízlů a mě ten rum pořád hřál a pak jsme jeli do Paříže, hrady a zámky svítili jako dvě rozcapený lesklý půlky na večírku populistů za říjnové parevoluce a nám se po deseti prohrách ragby nechtělo vůbec domů. Jednou , dvakrát, celých čtrnáct dní…, vožrali jsme je a vožrali jsme sebe a k tomu jsme byli zamilováni jako Foglar a jako Červenáček a jako Gelner a jako Pasternak a Dallí a Žert a měli jsme strach a hlavu plnou ideálů a taky podvěsek mozku plný sraček… Pak bolavě domů a hned k Černýmu volovi, pak na Špejcharu Merta, dvě lahve červenýho a genius blues, Hrabě Václav a noviny pořád nemlich stejný vydání a doktoři ve spalovně a dělníci ve vládě a Libri Prohibiti, dnes jsou tam, myslím na Špejchare,  Adventisti Posledního dne a místo uliček lucerny, vykřičený davajky z EU, asi si je někdo vezme jako v Koljovi a pak budou mít děti a otevřou si tržnici a budou mít právo na právo a založí si na půdě pole, pole políčko, copak tam budem mámo zalévat, copak tam bude, mamko, kdopak to jenom ví… Někdo si pořád myslí, že může mít tři milenky a pět aut a deset funkci a pět chalup a stejně pak někde nebo s někým bloumá a nebo spí, pět orgasmů každéj tejden, patnáct zasedání čtrnáct večeří…, - to nejde, to by porazilo i vola a pak, kdo to má vydržet, žít pět životů a pořád se usmívat. Bože, ty to vidíš, copak právě tohle mám zrovna já zapotřebí? /ASI JO…/,a pak, místo zákazu vjezdu kamkoliv, i do pochvy je právně a vágně a vaginálně povoleno i to, co jsme dávno nechtěli a strýc Pepin za rytmu Bluessbery vylétá jednou týdně, chmelně rozcuchán a opit ukrajinskou kontušovkou a po exkurzi v Becherovce, českou nevyzpytatelnou radostně ponurou kotlinou se svou geniální rétorikou nepodmanitelného a nepoučitelného barbara, žvaní a blábolí, že přece ví, proč  může existovat  Zoon Politicon a že je vlastně dobře, že se máme všichni tak pěkně rádi, ale že když žil jeho tatínek tak, že se koupali na pavlači, vždycky v neděli v jedný vaně, nejdříve on, pak sestra, pak ta mladší a pak táta, máma a pes a že to byl svátek, dnes mají všichni svý kluby a svátky a taky solárka a sprchy a taky masérský salóny a bylinky a kurvy a deníky a účastníky panelových diskusí a starý revitalizovaný paneláky a Home Office a taky ostrovy a dluhy a směnky volné dny a když pracují, tak mají také malé volno a když jsou doma,  tak také trochu pracují, aby byli inn a dávají si dárky a odměny a feedbacky a ono jde o to, zda když nedělají  nic, tak co vlastně dělají, jestli nic nanic nebo o trochu víc, než nic, do toho jsou někteří voleni a ono to vypadá, že je to prezentačně dobře sehraná a vyzrálá symfonie Soft Slills. Zvonečky visí dnes většinou už jen na vánočních stromečcích. A do toho strýc Pepin neskutečně  řve, ale nikdo ho neslyší, neboť, když někdo křičí  dlouho a zároveň jest přírodním géniem či blbem, tak jest nevnímatelným, protože v jeho okolí jsou výhradně hlupci analytického založení, či zkrachovalí podnapilí a kdysi geniální extroverti. Své dceři říkám, aby se rozhlížela, svému synovi, aby dumal a četl a vnímal…Oba vše velice čiperně vyhledávají, ihned tisknou a kamkoliv lepí, - tím je úkol splněn. Jinak nečtou nebo čtou málo, hrají různé varianty stejných her v různých rychlostech a ke všemu mají drobné ironické poznámky. Na hlavě kapucu a špatnou artikulaci… Chápu to, je nová doba sociální sítě,  v překladu, vím, kde jsi, kdo jsi, co děláš, co si myslíš a jak vypadáš,  jaký máš počítač a kdo jsou tví rodiče, kolik berou, co dělali a co dělají a znám tvé myšlenky, tvé finance, kdy máš erekci a kdy to máš a čeho máš dost a kdo tě prudí a kdy a kde se sejdem…, ale vážím si cizinců, opravdu ano, zvláště, když jdou do Národního ve svátečních tepláčcích a chroustají u Labutího jezera jablko, nevím, jestli by to Iljič ocenil, arci,  tento plod má plno vitamínů a tepláky jsou přeci  tak pěkně barevné, také se mi líbí, když čeští mecenáši mají pracovní oběd, v jehož průběhu chutně mlaskají a olizují nůž a pak si vážím seriálů, které hypnotizují večery v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Myslím, že v klidu může být i cizí melodie v českém podhradí, když se ve Varech Karlových opět hovoří ruským jazykem a také ostatní, když už není prodat co, jen snad naše ženy a děti. Strýc Pepin je však fylogeneticky neohrožen, řve na Joromíra z Třebonína u Čáslavě:“Tak co, synku, co děláte v té Praze?“ A Jaromír odpovídá:“Tož kulový, však to víš, my Pražíme.“ „A do hostince večer, půjdeš?“ řve Pepin. „Se ví, přeci ty kolčavy musím vidět, né!“A tak zbývá jediné, uvědomuji si to hlavně v létě, když nad Železnými horami vyhází slunce a já domaluji obraz. Všude je ticho, jen tu a tam probleskne polozpěv opeřenců a trochu šum listoví. Dopíjím poslední doušek červeného a v tuto hodinu nikoho se zdá, určitě asi, že vše má svůj smysl a řád.

 Jako aura,

 jako Feng Šuej,

 jako kalokagathia a tibetské Ohm

Stejně tak etiketa a estetika a vychlazený pivo s mírou…

A ne blbej hostinskéj a krásná ženská, která ti naslouchá

Nejlepší sociální sítí je hospoda

a jediný prostředek proti padání vlasů je podlaha.

A uleželej utopenec je taky fajn a domácí Matjesy

A pan Popper a Kafka a Rilke

a do toho Pepin řve:„Proboha, nech už toho, vždyť už ti není rozumět a pravou rukou si rozpatláváš to krásně vybarvený pozadí, který vypadá jako z pouti u Libeňského zámečku, kde Mařka s velkejma kozama dávala zmrzlinu zdarma a pak se jí celá roztekla, když se muchlovala za plentou s těma naducancema v ušitejch oblecích z Kolbenky a voni jí pak koupili cukrárnu, kde měli ty nejlepší rakvičky z celý Libně. Tak a teď si dáme  ještě jednu lahev toho červenýho francouzského a popábíme o tom životě zase až zítra!“  

Myslel jsem si, že když jsem panu Hrabalovi ve dvaceti v  Krušovický hospodě v ulici jménem Široká v Matce měst , už je to fakt dlouho, myslím, že mě bylo dvacet a ještě dva dny a šest a s jeho dovolením,  napsal báseň na pivní tácek, bylo to odpoledne v neděli, otvírali v jednu a byly tak čtyři, báseň o pivní pěně , že jsem si splnil, jak se dnes říká, tržně-gramotný a evropský vize a mety a cíle.