Provazy nasáklé bezmocí se mi zařezávaly hlouběji do kůže na zápěstí. Vyvaleně jsem zíral na Xava a věděl jsem, že mi rozumí. Musíme zdrhnout. Tohle je v prdeli. V otevřených dveřích se střídavě objevovala masitá ruka s cigaretou a olejnatý opar kouře. Pak cigareta vypadla a ruka zmizela. Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet. V duchu jsem odpočítával vteřiny, než se zase objevila. Kouř...a pak ruka, pak zase kouř. Mozek mi pulzoval v rytmu nádechů toho za dveřmi. Zkurvený pouta. V hysterii jsem se snažil uvolnit zápěstí. Podařilo se mi přisunout se trochu blíž tomu výjevu. Dvaadvacet, třiadvacet. Mlč! Vypadni z mojí hlavy! Čtyřiadvacet. Provaz na zápěstí povolil a škodolibá radost se mi rozpulzovala v prstech. Dvaadvacet. Nádech.

Teď!

Chytnul jsem ruku, zvrátil ji v nepřirozeném úhlu a škubnul. Zvuk mi připomněl procházky v lese s mým synem. Pak obraz zmizel a já viděl, jak ze stolu beru nastřelovací pistoli na hřebíky. Z koutku duše jsem ucítil, jak mi strach škube ramenem, vzpomínka na nevinnost mateřské školky: prvý, druhý, prvý, druhý. Za stěnou seděl masitej ksicht v kovové masce, jako o masopustu.

Zabil jsi ho. Pěkně jsi mu vstřelil poslední hřebíček do rakve. Jako by si do něj vstřeloval prsty, za nehty se zadírá krev, plíce, zbytky toho hnusu se ti lepí ke kůži a ty se noříš hlouběji. Svědomí se ti mele mezi štěrkem v příboji a rozdírá ti slzy. Zabil jsi ho. Kurva tys ho vážně zabil. Syn ti brečí před očima, pak rozbaluje dárky a v ruce drží prasečí hlavu. Dvaadvacet. Třiadvacet. Mlč! Ulepenej od kouře se vznášíš a tančíš vstříc světlům. Chceš tmu a klid kouta duše, kde jsi se krčil. Tohle chceš?!

„Kdes byl tati?“ a ty ucítíš jenom to škubající rameno a pak tma.

Jeden.

Xav se svalil na zem.

Dva.

Ležel jsme vedle něho a smrt nám začínala svazovat naše odřená zápěstí. Xav zíral na stříbrnou hlavičku, kterou jsem mu vpálil do hrudi. Rukou si sáhnul dozadu k páteři, kde mu čněl hrot. Pak se podíval na svůj zkrvavenej ukazováček. Olíznul a přestal věřit...na boha, ženu, na vzpomínky, poctivost vědomí, na skutečnost. Pak opatrně zatlačil na hrot. Přitlačil. Trochu víc. Ještě. Kov v hrudi mu povolil. Zíral jsem, jak s obrovským překvapení v očích vytlačuje zrnko strachu ze žeber. Sáhl jsem si pod lopatku, kde jsem zatloukl sám sebe. Zatnuly se mi svaly na zápěstí a hruď jsem si polil olovem, ale hřeb povolil. Milimetr po milimetru mi před očima klíčil plod mojí blbosti.

A já čekal, jestli vykvete rudě.

15 cm mé nedosažené mužnosti.

Pak jsem vydechl.

Já žiju.

Žiju!