Už milión let bloudím

 a jsem vším,

 co Země omylem stvořila.

Jsem lvem

rvoucím se o kořist

 a přesto

umírajícím hlady.

Jsem chromým orlem

v závratných výšinách

vlastní fantazie.

Jsem slunečnicí

zlomenou v půli

nedočkavou rukou dítěte.

Jsem poetou

bez rýmů

a hercem,

co nikdy nehrál.

Jsem obsáhlou knihou

 bez

jediného písmenka.

Jsem slepec

schopný vidět jen tebe,

jsem beznadějný zoufalec

s jedinou nadějí.

Umřít

uprostřed bouřlivého žití

s vědomím,

 že jednou

- aspoň jednou

pronikne tvůj zrak

clonou obyčejnosti

a spočine

na mně.

Hledám tě.

Hlídám tě.

Zběsilý tlukot srdce

mne upozorní

na tvou blízkost

dřív,

než se oči druhých

za tebou otočí.

A pak vyjdeš.

Tak náhle a zářivě

jako slunce

z bouřkových mračen.

Stejně vzdálená

a nedotknutelná.

Tvůj pohled

prolétne okolím

 a ani na okamžik

se u mne

nezastaví.

V tu chvíli mi dochází

marnost mé snahy.

Nač

poklekat před úsvitem.

Nač

modlit se k bohům...

Tisíce hvězd

na letním nebi

nesvítí pro nás dva.

Jak kruté procitnutí.

Znovu jsem tím,

kým jsem byl.

Jen nepatrným kamínkem

v písku pouště

po které už staletí kráčím

a snažím se dotknout

Fata morgány.