,,Čemu se směješ?“
Uhnul
jsem pohledem. Dívat se na ubrus a nedopitý kafe bylo najednou tak bezpečný...
,,Jen
tak.“
,,Schováváš se, viď?“
,,Jak
to myslíš?“
,,Když
se tě zeptám a ty nechceš hned odpovědět, tak se začneš smát.“
Ubrus.
Ona. Ubrus obtěžkanej nedopitým kafem. Ona. Pravda.
,,Hm.“
,,Mám
pravdu, viď?“
Ona.
Pravda. Nedopitý kafe. Pravda. Pravda. Ona. Ona.
,,Máš,“
odpověděl jsem jejím očím.
Cejtil
jsem, jak se mi strach pokouší protlačit lebkou ven. Ten tlak mi rozvibroval
celou hlavu. Jedinej způsob, jak tomu
zabránit, bylo uhnout pohledem.
,,Vydrž to.“
Tlak
pomalu ustupoval. Uklidnil jsem se.
...
,,Co tady
na Mallorce dělaj pouliční hudebníci přes zimu?“
,,Umíraj,“
řekla.
,,Umíraj?“
,,Jo.
Umíraj na skutečnej život.“
|