|
Strach ze smrti
Tomáš Němec
Starý a mladý muž šli z vánočního setkání.
„Asi na tu operaci kýly nepůjdu“, řekl starý muž. „Srdcař mi říkal, že by do toho nešel. Taky bych mohl zůstat na stole“.
Mladý muž přemýšlel o významu těchto slov. Starého muže už stejně čeká jen smrt. Dříve nebo později. Čeho se bojí? Vzpomněl si, jak mu jeho vlastní otec, v mládí pilot, řekl před nedávnem, že do letadla by nesedl, protože na letadla se dnes dělají teroristické útoky a on by mohl zahynout.
Po Novém roce se ozval telefon. „Tak jsem se na tu kýlu přihlásil znovu,“ povídá starý muž. „Vždyť je to jedno. Stejně na mně všichni serou. Mám natáhnout bačkory teď nebo pozdějc.“.
O několik dní později se brodí mladý muž rozbředlým sněhem po cestičkách Thomajerovy nemocnice. Na konec najde správnou budovu i pokoj. V pokoji jsou čtyři obsazené postele. Starý muž leží hned u dveří. U jeho postele stojí jeho kamarádka, bývalá přítelkyně. Také už paní v letech, ale oproti starému muži o dobrých patnáct let mladší. Starý muž si vždycky potrpěl na mladá děvčata.
„Koukám, že jste jim na stole nezůstal“, povídá mladý muž.
„No jo“, povídá starý muž, „ještě se tu budu nějakou dobu trápit. Ale už abych byl doma. Tady to stojí za hovno. Ale seš hodnej, že jsi přišel. Všichni na mě serou“.
Mladý muž se zeptá: „Jak to? Vždyť tu máte kamarádku.“
„No, jo“, zabručí starý muž.
„A kdo vás sem přivezl?,“ ptá se mladý muž.
„Beďar, syn,“ odpoví starý muž.
„A kdo vás odveze?“
„Láďa, zeť“.
„Všichni na vás serou, že jo“, povídá mladý muž, jemně mu potřese rukou, pozdraví se s jeho kamarádkou a vyjde ven.
Dokud někoho máme, nechce se nám umřít.
| 
