Až se vrátí dva sběrači plodů akácie,

budou mít na místě očí dva košíky třešní.

Ten první kýchne mocně a vyjde mu z nosu strom,

a ten druhý říhne mocně a stvoří na stromě listí a plody.

Usednou ti dva s námi a pohostíme je, jak náleží.

A první praví:

„když jsme odešli sbírat plody akácie,

rozloučili jsme se s manželkami podle obyčeje,

šli jsme vyschlým korytem potoka jako tepnou mumie

a dlouho jsme putovali po slunci

aniž jsme viděli nějaké (akácie).

Když večer se přiblížil,

až jsme nedohlédli konce svých stínů,

pravil jsem ke svému druhovi:

„dnes již jistě nenalezneme žádných (akácií)

a potmě bychom je mohli minout, 

není nám tedy třeba ničeho,

než vzít nocleh pod střechou Nejvyššího.“

I podivil se tomu můj přítel převelice, ale neřekl nic k tomu.

Pak jsme rozložili své polštáře z trávy,

pojedli, co jsme s sebou měli a jen v tichu sledovali hvězdné sféry.

Tak jsme i usnuli a spali až do druhé třetiny noci.

Tu nás probudil děsuplný řev

a dostali jsme z toho strach,

třesouce se dílem také chladem noci.

Nevěděli jsme, co počít a volali jsme Boha

– on mocný je a spravedlivý – 

aby naše životy vzal pod svou ochranu.

A tu přišel lev a sežral nás oba, aniž nás prve usmrtil.“

I pravil druhý ze sběračů:

„vždycky se víc mluví, než se nasbírá plodů akácie.“

Vstali návštěvníci,

sypali své třešně do prachu

a když se byli rozloučili, jak jim káže obyčej, odešli.

A s nimi jako na vodítku odcupital den sluncem napřed,

až bylo jen tma.

A ten den vstane z mrtvých,

až se vrátí ti dva sběrači plodů akácie.