Lidé by měli být k sobě hodní a ohleduplní – ale nejsou takoví. Valná většina z nich je agresivní.

Prakticky denně se potkáváme a chceme si dát přes držku jenom proto, že existujeme a jeden druhému tak překážíme.

Já jsem jediný, který má skutečně smysl. Vše ostatní je bezvýznamné. Já sídlí v každém z nás a dělá z nás jedinečné čuráky,  piče a nebo hermafrodity.

On byl také Já. Jmenoval se Homeopatik Dávivý a dělal na každého ramena. Zdánlivě byl sebevědomý, ale to způsoboval jeho silně rozvinutý komplex méněcennosti. Nosil ho v sobě od útlého dětství a pěstoval si ho. V tomto ohledu bychom ho mohli považovat až za náruživého. Skutečně si to užíval.

Když mu bylo sedmnáct, zašel za maminkou, neb náhle pocítil krizi své identity. Řekl jí:

„Je mi ze mě samého zle a chtěl bych se léčit.“

„Smiř se s tím, že jsi bezcenný a nikomu na tobě nesejde. Uvidíš, pomůže ti to,“ poradila mu.

On vybuchl:

„Matko, tímto svým sebeobnažujícím tvrzením jsem ti chtěl decentně naznačit, že chci, abys mě odvedla k odborníkovi, který mi předepíše prášky a skutečně mi pomůže!“

„Na to nemáme finanční prostředky,“ sdělila mu stroze a odebrala se k ledničce. Vytáhla si z ní lahváče, zaujala místo v křesle u konferenčního stolku, z jeho desky vzala dálkový ovladač a aktivovala bednu.

Obrazovka se rozhořela bestiálním amokem, stříkaly z ní špatné zprávy  a děsuplné situace, z nichž se střízlivému člověku zvedal žaludek.

Každý z nás je uvězněný sugestivní iluzí existence. Připomíná to pohled na rozkvetlou louku, nad níž se v hustém oblaku vznášejí mýdlové bubliny, které mají uvnitř sebe malé plastové vojáčky, s jakými si hrají děti s penisem.

Homeopatik upadl do deprese a začal přemýšlet, jak by přišel k penězům. Uměl číst, psát a chabě počítat.

Usoudil, že nejvhodnější povolání bude pro něj básník. Zašel proto do veřejné knihovny, kde chtěl od tamějších zaměstnanců poradit, jak by to měl provést.

Zaklepal a vstoupil. Knihovna mu připadala ohledně prostoru, který zabírala, podezřele zanedbatelná. Za stolem tam dřepěl jediný zdejší pracovník – a to sice tlustá knihovnice vzbuzující dojem prostoduchého analfabeta. Jedla chleba se sádlem. Přikusovala k tomu ředkvičku a pila rum.

Homeopatik se na ni usmál a ona si odgrcla.

„Chtěl bych se stát profesionálním poetou a nevím jak na to,“ informoval ji.

Knihovnice dožvýkala, pracně polkla poslední sousto a zeptala se:

„Navštívit faráře už jsi zkoušel?“

To Homeopatika opravdu doposud nenapadlo, poděkoval a vydal se za svatým otcem Narcisem Samohanem. To byl bratr Pytla Samohana. Jeden se dal na víru a druhý na chlast. Obě možnosti vyjdou nastejno. Dřív nebo později totiž nutně dospějeme k závěru, že všechno je pouze fraška – smrtelně vážná a životu nebezpečná, která nemá s nikým ani toho nejmenšího slitování.

O skutečně vážných věcech se dá pouze žertovat a proto píšu tento příběh mladíka, který nemá rozum a nikdy ho mít ani nebude, neb nedostane k tomu příležitost.

Už teď o něm s absolutní jistotou vím, že zahyne… Chudák Homeopatik, povzdychl jsem si a začal psát přesně toto:

Narcis vytáhl z Homeopatika pinďoura a dodělal se rukou.

„Na mě už jsi moc starý, fakt mě nevzrušuješ, ale i přesto ti pomůžu,“ řekl, pročež dodal:

„Něco mi napiš a já ti řeknu, jestli máš talent.“ Podal mu papír a tužku.

Homeopatik se zamyslel nad bílou plochou a porodil svoji vůbec první básníčku. Moc se mu povedla.

Narcis si ji přečetl, pohladil ho po mastných vlasech plných vší a konstatoval:

„Máš talent chlapče. Vůbec nejlepší by ale pro tebe bylo, kdybys spáchal sebevraždu. Čím dříve, tím lépe.

Básníci třou bídu s nouzí, zpravidla získají kapavku a zemřou v totálním zapomnění. Nezanechají po sobě nic víc, než své dílo a o to se v důsledku budou zajímat pouze myši a nebo viry.

Zabal to a máš od všeho pokoj.“

Homeopatik ho poslechl a už o pár minut později vstoupil do dráhy nákladního automobilu, který ho sejmul a rozmačkal.

Za sekundu a půl byl videa této nehody plný internet.

1. června 2011