Možná mi porozumíš

Sedím ve vlaku a uháním si k Neumětelům.

   Jo, kdyby to řek někdo jinej, bylo by to jen takový otřepaný rčení. Jenže já mám v Neumětelích babičku. Pěkně jsme se kvůli tomu s mámou porafaly. Ještě teď mi zní v uších její hlas vylítlej do fistule: ,,Pojedeš a hotovo! Už se o tom nebudeme bavit.“

V Neumětelích bydlí její máma a tudíž moje babička. A je nemocná. Jakoby si máma nemohla vzít dovolenou. Nebo vzít babičku k nám. Jenže babička se nehne. Má tam ty svoje slepice a kočky a nemá se o ně kdo postarat. No a kdopak to má prázdniny? No přece naše Adéla, tak pojede. Ani náhodou ji nezajímaly moje argumenty. Vůbec to nechápe! To mě teda čeká pěknej tejden. Krmit zvířectvo, chodit na nákup, vařit atd… a přitom…

Přitom jsem měla bejt někde úplně jinde. S někým jiným. Už jsem měla vymyšlený, co si vezmu na sebe. Holky pojedou na fesťák beze mě. Doprčic! Jak jim závidim. Já se tak těšila. Měl tam bejt i Tom.

   Krucinál! Tenhle vlak hází jak pominutej. Kde to sme? Radouš. To už budu brzo vystupovat. Ale dneska je opravdu krásně. Uběhne pár minut, míjíme domky se zahrádkama a jsme tady.

   K babičce to není daleko. Projdu kolem Šemíkova pomníku, trochu se na něj ze vzteku zakřením a po pár metrech jsem tam. Projdu brankou a jdu dál.

No jasně! Nemá zamčíno. Ty starý lidi na vesnici. Pak se divěj, že je kdekdo vykrade.

,,Babí?!“ zaklepu, vejdu do kuchyně a babička si klidně chrní na kanapi, zachumlaná do kytičkovanejch peřin.

,,Babičko,“ řeknu a jemně ji pohladím. Vylítne jak na pérku.

,,Ježiškote, tys mě vyděsila.“

,,Zase jsi neměla zamčíno, babi, jednou tě vyberou.“

,,Ale jdi, kdo by lez ke starý bábě, dyk tady není co vzít.“

,,A co ty tisícovky v hrníčku, no?“

,,Tak hloupá zas nejsem, myslíš, že nekoukám na televizi? Myslim, že bys je nenašla ani ty,  i když to tady znáš do hřebíku.“

,,Tak jo, uvařím ti čaj a pak nakrmím to zvěrstvo, za chvíli je tma.“

   Babička spokojeně kouká na seriál, uvelebená na kanapi a já jdu do svého pokoje. Dřív to byl mámin pokoj. A celkem je tu skoro všechno jako dřív. Snad jen hračky jsou pryč. Něco jsem zničila já, něco se vyhodilo…

Lehnu si. Ale spát se mi nechce. Chvíli se převracím, pak zas vstanu. Otevřu skříň, pár zatuchlejch starejch hadrů. Zas dvířka přibouchnu. Pak otvírám šuplíky u psacího stolu. Prohrabuju se tam, ale nic zajímavýho. Pár dětských malůvek, některý i moje. Pak si všimnu krabice pod postelí. Vytáhnu jí, otevřu a…. nějaký sešity s tlustejma deskama. Jeden vyndám a listuju. Máminy deníky! To je pecka. Sednu si na postel, rozsvítím lampičku a čtu. Ne nečtu, já to hltám. Tady jí mohlo bejt tak patnáct:

24.7.

…dneska mě máma pěkně naštvala. Chtěla jsem jít s holkama na zábavu. Měl přijít i Jarda. Já ho tak miluju!♥ Musíme za dědou do nemocnice. Je to daleko, tak tam budem spát. Jako bych nemohla jet jindy. Achjo….