Místo bílých myšek…

 

Opilá fantazií

potkávám je někdy.

Jsou malincí a přívětiví.

Stačí zahnout

za prvním patníkem u našeho plotu,

zakopnout o bludný trs trávy

a už vás vítají.

Nebojí se lidí.

Jenom je nijak zvlášť

rádi nemají.

Já jim rozumím

a oni mě tolerují.

Už jsme si na sebe nějak zvykli.

(Už pátým rokem, jsme

konec konců sousedé.)

Zvykla jsem si

zlehka našlapovat

a na jejich pozvání

opatrně usedat doprostřed návsi.

Občas zavadím lemem sukně

o některý z maličkých domků

a babka Hartusilka

už mi z okna hrozí

pěstičkou, jako zrnko vína.

A pak si chvíli povídáme o životě.

-Tak, co? Není vám tu zima v tom mokru?

-Ale ne, bažina je náš domov.

To jen ta vaše silnice nás zlobí. Občas se zbortí sklep

a zásoby jsou fuč.

-A jak se letos urodilo?

-Ále, nic moc. Našich hněďánek

bylo asi jako vašich jablek.

Divný léto.

-Ba,ba.

A dědouškové

pokuřují mletý rákos

a hartusí, že za jejich časů

-Jó, to bylo lepší pokouření!

A potom, jako obvykle

mladá Blátilová přinese

dlabánek hněďánkový šťávy

a já zas po tmě klopýtám

od patníku podél plotu,

vystřizlivělá,

k domovské brance

a v noci se mi zdá,

že slyším známé ťapkání

malých nožiček v blátě…