K erbu mého rodu
harmonika patří
jejíž tón se teskně
nese po půlnoci
z hospod pochýlených.
A z pýchy a pro radost
nůž si přikreslili
do dřeva zaseklý
na té své rodové
chacharské zástavě.
Opilci, surovci, drsní
a neurvalí, co láskou
ženy své pozvolna zabíjeli.
A pálenka jim k tomu tekla
A ženy z rodu mého
svatbou si zaplatily
za vstup do svého vlastního
drsného nebe, něžného pekla
Ti dědci, co já v žilách mám
v koloniích na zápražích
v špeluňkách, hospodách
zpívali, rvali se, vyváděli.
Ulhaní. Čestní. Droboučcí
bohatýři.
Chcípali na záduchy
ten jejich žold za fárání
tu jejich penzi za zásluhy
Pány, zem a kmány
měli pod nohama
a ostré nebe nad hlavou
tak jako toky jejich řečí.
Ty báby, co mi srdcem putují
občas mou hlavu
v pokoře schýlí.
Jsem jejich divoká, vzteklá
chacharská
jsem jejich vnučka
něžně podrobená
a k smrti pokorná
pánbůh s námi
a zlé pryč
když si tak v sobě nosím
kraj krabatý mými horami
haldovitými
těmi majáky
mé erbovní lásky
k rodnému kraji..
|