Až plamen knot svíce dojí

klesne k našim nohám tma

kout je tichý v rohu stojí

prostor není do rána.

A je slyšet noc, že plane

voní oheň růží, snem

z hrobu očí pohled vstane

šlépějí kruh vede ven.

Na větvích mi ke mši zvoní

zvony rudých jeřabin

ňadra dvě se do tmy kloní  

rty  popela do slabin.

Ruce vody kapek nehty

po skle kreslí tam a sem

čas nám hodin vede hosty  

vejít by chtěl bílý den.