|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Prázdné lodě plují obzorem:
to dlaně vteřin
pleskají do řádků mezi stíny not
a já tě stále zpívám.
Studená čepel jitra dotýká se
zde
zde
zde
Do holé kůže břicha sází tiché zmatky.
Víš už i nebe sténá
naši tmu.
. . .
Nepravděpodobná jak auto… maty
vracím se o půlobrat domů,
ale přitom -
ten druhý zleva opravdu
proměňuje slzy na perly!
Co na tom, že už tam netrefím?
Poránu prší do nádražní haly.
Ne, neboj: neodjíždím nikam –
zkouším se zvolna ztrácet
a nevím, co si ještě
věřit.
. . .
Teprve po mé smrti poznáš,
kým jsi pro mne byla.
Vypářeš ze světla mou křivě stehovanou cestu
a oblékneš zpět svoji,
o celý věk menší.
To je to, co teď nevíš,
má vševědoucí.
. . .
Dopíjím tenhle život:
ne a ne zmizet
nocí, co do zahrad sune své prašné vůně.
Takové malé... tiché věci.
Říkáš něco?
Paměť zafačovaná polospánkem mlčí.
Vyjdi ven. Ukaž se, hradbo bdělosti.
Řekni mi, jsem-li dnes ráno ještě viditelná.
Do desky stolu vrytý seznam
jmen – to já jsem tady.
A dokud neshoří,
dokud jej zázrak znovu neobrátí v strom,
tak navždy také
budu - |
|
|