Moře už celou věčnost ten příběh vypráví
kam přístup světlu je odepřen
a člověk hlasu vln nerozumí
snad jen Platón kdysi na břehu sedě
zaposlouchal se když moře promluvilo
prý byla krásná a chloubou světa
ženy líbeznější než Helena Trojská
a muži vznešenější sparťanů tam žili
Poseidon často přicházíval
pozoroval vzkvétající ráj jenž mu patřil
a jemuž sám jméno daroval
na počest tamním lidem a nejstaršímu synovi
tam uprostřed vší nádhery a hojnosti
s jeho jménem na rtech stávali se mocní
lidé co nepatrní dosud byli
najednou zatoužili vládnout všem
už nestačilo jim být božími potomky
Poseidon trpěl když sledoval
jak země co podobala se vánku
stižena bouří Diova hněvu v ohni se chvěla
a přijal ve svém království lid
jemuž čas se navždy zastavil
a v hlubinách co střežil jejich klid
dál svému kraji tiše vládnul
jak boží hněv potrestal lidskou pýchu
vzal jim krásu slunečných rán
a šance žít v hlubinách přišla mu k smíchu
mrtvé sny dál žijí zašlou slávou
když moře tajemství poodhalí
na vršcích zpěněných vln hladce plavou
a rackům chlubí se že pravdu znají
moře nikdy nevydá svůj majetek
a kdyby němá ryba mluvit směla