Táhnu káru
po zaprášených ulicích
co máš ve své tváři
jdu mezi tvýma očima a jen pro štěstí čeřím vlhkost
poslední mincí
toulám se po líčkách
opatrně balancuji na rtech
a když do propasti volám … čekám na ozvěnu
byl jsem tam i když vykáceli vlasy
a bez citu řekli že: ostříhat se, nevadí
pamatuju se i jak jsem usnul
a ráno mne vzpudila rosa
co ve slanosti dopadala na mé tělo
byla to krásná krajina
ta z obrazů na zdi v opuštěných bytech
kdy neznámý malíř zachytil všechno … a pak zemřel
vidím to jako teď
když místo rozlehlých plání
kde jsem šoural kroky a v tichosti stékal
zbyla jen vypálená ZEM
nenechali nic co jsem miloval
ať jsem přišel kamkoli byl jsem cizincem
ani jazykem se nedomluvil
ani gesty prstokladů
už nebylo kam se vracet
… je pozdě na kondolence
jen tak postávám na nádražích
|