stál jsem uprostřed chodníku

na který dopadaly stíny větví okolních stromů

 připadal jsem si jako v pavučině

zafoukal vítr

 a pavučina

se rozhoupala

a já jsem na malinkou chvilku

ztratil  svou rovnováhu  

.............................

     Z oblohy začly mizet hvězdy. Několik ptáků jim zapípalo na rozloučenou.

    Ve dvoupokojovém bytě  panelového sídliště Naděje  spí dva mladí lidé. Honza a Kateřina. Znají se několik let, spolu žijí dva roky. Mají dobrý vztah. Funguje jim to, jak se říká. A zdá se, že spolu zvládnou i pohromu, která je postihla před několika týdny. Kateřina potratila.    

    Honza se právě probudil a podíval se na mobilní telefon, který ležel na nočním stolku.      O pět minut předstihnul alarm. Otočil se na Kateřinu a díval se, jak spí. Posledních pár dní  se pohybovala z jednoho extrému do druhého. Hysterii a výčitky střídala melancholie a netečnost. I on se trápil. Ale taky věděl, že je to ona, kdo se podíval do propasti. A na něm je, aby jí pomohl udržet rovnováhu.

    Opatrně vstal z postele a vyšel z ložnice.

    Kateřinu se  probudila o několik minut později. Ze spánku jí vyriušily zvuky z kuchyně. Honza si právě dělal kafe. Má ho rád s mlíkem a cukrem. Vypije půl hrnku a nechá ho na kuchyňském stole. Dělá to tak každé ráno. Kateřina ležela a poslouchala. Za chvilku uslyšela kroky na chodbě, které se zastavily u věšáku s botníkem. Po malé chvilce otevřel Honza dveře na chodbu a zase za sebou zavřel.  

   Kateřina se otočila k oknu. Venku se rozednívalo. Kateřina znovu zavřela oči.

    ,,Vrrrr!“ Mobilní telefon, který ještě před chvilkou klidně ležel na nočním stolku, se roztřásl a začal pobíhat kolem dokola jako kuře, kterému usekli hlavu. ,,Crrrr  crrr crrrr!“ K vrnění se přidalo vyzvánění. Na díspleji, který se střídavě rozsvěcel a zhasínal bylo Honzovo  jméno.  

     Kateřina nespala. Už několik minut se koukala do stropu a čekala až jí Honza zavolá a zeptá se, jak se vyspala a co bude dneska dělat. A bude se přitom snažit, aby zněl co nejvíc v pohodě.

     Mobilní telefon ztichnul, aby se za malinkou chvilku na sebe znovu pokusil strhnout pozornost. Kateřina věděla, že Honza jí bude volat tak dlouho, dokud to nezvedne. Otočila hlavu a zadívala se z okna. Venku byl podzimní šedivé dopoledne.  Špína na nebi i na duši, napadlo Kateřinu. Jak po mně někdo může někdo chtít, abych se dneska o něco pokoušela?

   Její ruka vklouzla pod peřinu a pod tričko. Začla se hladit po břiše, které bylo tak ploché, tak rovné. Tedy až na malinkou jizvu, ze které jí brzo vytáhnou stehy. To je asi tak všechno, co zbyde z jejího těhotenství: jizva, památníček padlému vojáčkovi.

   ,,Vrrrr crrrr vrrrrr.“

   Kateřina sebou cukla.

    ,,Ano?“ řekla Kateřina.

    ,,Ahoj, to jsem já.“

   ,,Ahoj.“

   ,,Jak si se vyspala?“ zeptal se Honza.

   ,,Dobře. A ty?“

   ,,Ale jo, dobrý. Co budeš dneska dělat?“

   ,,Já ještě nevím, Honzo.“

     ,,Jo, jasně,“ pokoušel se o chápavý tón Honza. ,,Co se třeba jít projít? Doktor ti říkal...“

     ,,Viděl jsi,“ přerušila ho Kateřina, ,,jak je venku?“

     Na slovo doktor byla poslední dobou dost alergická. Kdykoliv to slovo slyšela, připomněla si potrat. Když tam byla, tak jí napadlo, že se v takovém studeném prostředí jako byla nemocnice, nic jiného než potraty nedělají. Všude jen kachličky a igelit. Copak z toho může někdy vzejít něco dobrého? Něco skutečně živého?

      ,,Já jen, jak se ti bude chtít,“ pokračoval Honza.

     ,,Tak mě se teda nechce!“

    ,,Dobrá, dobrá,“ Honza se rozhodnul vyklidit pozice. ,,Já ti zavolám později, jo?“

     Aniž by čekal na odpověď, tak zavěsil.

    ,,Honzo? Honzo!?“

    Položila telefon na noční stolek a znovu se zadívala z okna. Slunce to dokázalo. Oknem jejich ložnice dopadnul na koberec sluneční paprsek.

    ,,Tak já teda půjdu ven,“ řekla Kateřina zdím ložnice. ,,Ať má ten tvůj pan doktor radost.“

     Stála před zrcadlem, které viselo na chodbě. Na sobě měla tričko a rifle, které by ještě před několika týdny neoblékla. Na věšáku vedle zrcadla byla pověšená její kožená bunda. Tu dostala od Honzy k jejich prvnímu výročí svatby. Ona pro něj taky měla dárek. Na svět měl přijít za tři měsíce.

     Otočila se k zrcadlu bokem a rukou si přejela po břichu. Nadechla se a zatáhla břicho. Potom zhluboka vydechla a bříško se jí  vypouklo. Jenže to nebylo nic ve srovnání s tím, jak se ještě před pár týdny nadívala.  

    Napadlo jí, že se to všechno seběhlo moc rychle. Nebylo to, jako když jí umírala babička. Tohle bylo jako koukat na zrychlený film. Film, kteý by klidně mohl začít tím, jak se sprchuje, v dalším záběru jí nakládají do záchranky. A pak se probudí v nemocnici. O šest měsíců života prázdnější.

    ,,Ani jsem neměla čas se s ní rozloučit,“ postěžoval si svému odrazu v zrcadle. Ten jí odpověděl souhlasným přikývnutím. ,,Jako by vůbec neexistovala! Ale ona tady s náma byla šest  mesíců!“ Odraz se na ní díval vztekle.

   ,,Do prdele,“ ulevila si. Jenže tohle moc nepomáhalo.

   ,,DO PRDELE!“ To bylo lepší.

    Zašla do ložnice, vzala z postele polštář a strčila si ho pod tričko. Znovu se postavila se před zrcadlo.  

    ,,Copak se nemůžu rozloučit?“ Snažila se u svého odrazu v zrcadle najít pochopení, ale v té druhé tváři viděla jenom překvapení. Sklopila oči a natáhla se pro bundu.

   Park byl jen pár desítek metrů od paneláku. Byl to spíš parčík, než park. Několik stromů a keřů s pískovištěm uprostřed. Po obvodu parčíku vedla asfaltová cesta. Po ní se teď Kateřina procházela. Kromě ní v parčíku nikdo nebyl.

   Slunce se každou chvilku schovávalo za mraky, aby potom mohlo vypálit své paprsky s energií, která mu teď, v půlce podzimu, ještě zbývala. A kdykoliv dopadly paprsky na Kateřinu, na zemi se objevil její stín. Stín těhotné ženy. Koukala se před sebe, ale vlastně z toho stínu nespouštěla oči. Lhal jí, ale Kateřině to nevadilo, protože jí lhal sladce

      ,,To je krása, mít tě zpátky,“ řekla Kateřina svojí holčičce. 

   Když odemykala dveře, zdálo se jí, že v bytě slyší kroky. Pomaličku otevřela dveře.

    ,,Honzo, jsi doma?“

    Kroky utichly.

    ,,Je tam někdo?“

    Žádná spověď.

    Kateřina chvilku stála mezi dveřmi. Muselo se jí to zdát, napadlo jí. Vešla dovnitř a začla si zouvat boty.

    ,,Tak rychle, maminko. Už na vás čekáme!“

  Kateřina zvedla hlavu.. Ve dveřích do ložnice stál doktor, který jí operoval.

     ,,Ale já nechci,“ řekla Kateřina. Narovnala se a začla couvat ke dveřím bytu. ,,Prosím, znovu mi ji neberte. Já nechci.“ Oběma rukama si držela břicho. Po tvvářích jí stékaly slzy.  

     ,,Já nechci..nechci..“

     ,,Tak pojďte přece. Je čas,“ zvýšil hlas dokor. Přes ústa si zavazoval roušku. ,,Budeme rodit, maminko!“

      Rodit? Kateřina se zastavila. ,,Rodit?“

      ,,Ano, rodit,“ pokyvoval hlavou doktor.

       Kateřina ucítila kopání. Taky se jí zdálo, že cítí stahy. Jen bolest nepřicházela: tělem jí proudila radost.

     ,,Sestro!“ zvolal doktor netrpělivě. Z kuchyně vyšla zdravotní sestra. I ona měla na ústech roušku. Naznačila Kateřině, ať si pospíší.

     Honza otevřel a zavolal: ,,Ahoj, jsem doma!“

     Katka neodpovídala.

   Honza si zul boty a vešel dovnitř. Katky kabát visel na věšáku a její boty byly v botníku. Honza si všimnul, že jsou od bahna.  

   ,,Káťo?“ zavolal znovu. ,,Bylas venku?“

     Žádná odpověď.

   Honza došel do kuchyně. Zastavil se na prahu a nakouknul dovnitř. V kuchyni nikdo nebyl. Otočil se a šáhnul po klice do ložnice.

   ,,Kat...“ zarazil se. Katka ležela v posteli a spala. A oběma rukama k sobě tiskla svůj polštář. Jako by to byl někdo živý. Někdo,  na kom jí  moc záleží.

     Sednul si vedle spící Kateřiny. Položil jí ruku na rameno.  

     Kateřina sebou cukla. ,,Ššššš,“ zpošeptala, ,,ať se nevzbudí.“

     Honza se usmál. ,,Kdo....,,  Kdo ať se nevzbudí? Zeptal se jí v duchu.  Neodpověděla.  Honza se podíval z okna. Venku se začlo stmívat.