Zámek

Spolu se skupinou turistů jsem vcházela do krásného barokního zámečku a těšila se, jak si ten nedělní výlet pěkně užiju. Ale nějak se to všechno zvrtlo.

Začalo to hned v  první komnatě. Byla skoro prázdná, jen uprostřed stálo piano, na které hrála mladá žena. Když skončila, odměnili jsme ji hlasitým potleskem a ona začala vyprávět, jak během svých nesčetných klavírních turné procestovala celý svět a jak jí tleskaly ty nejprestižnější vyprodané koncertní sály. V duchu jsem jí  záviděla, také jsem  kdysi chodila  na klavír. Proč jsem v tom nepokračovala, proč jsem to vzdala? Dneska jsem mohla být hudební virtuózkou jako ona.

„To je k nevíře, jak je vám podobná,“ pošeptal mi kdosi ze skupiny turistů. „Jako by to byla vaše sestra.“

Bodejď by ne, pomyslela jsem si naštvaně. Vždyť ona je jednou z těch, kterými jsem se mohla stát, jedna z mých neuskutečněných podob. Chvíli jsem otálela a čekala, až všichni odejdou, abych s ní zůstala sama a zeptala se jí, jestli je skutečně tak šťastná, jak vypadá, anebo to jen předstírá. Ale vůbec si mě nevšímala a začala zase hrát. Dostala jsem vztek, že mě tak povýšeně ignoruje, prudce jsem přiklopila víko klavíru a přirazila jí ruce do klávesnice. Vylekaně ke mně vzhlédla, ale byla tak překvapená, že ani nevykřikla. V nastalém tichu bylo slyšet jen klapání metronomu, který stál na desce klavíru. Popadla jsem ho a vší silou klavíristku udeřila do obličeje. Okamžitě z ní začala téct krev a já udeřila podruhé,  tentokrát zezadu do týla. Rána byla tak silná, že  vrazila čelem do desky. Zůstala několik nekonečných vteřin bez hnutí sedět, a pak se jí hlava pomalu sesunula na víko, takže váhou vlastního těla si ještě pevněji přivřela ruce do klávesnice. Takové přeražené prsty jsou pro klavíristku to nejhorší, co ji může potkat, pomyslela jsem si. Ačkoliv, teď už jí to může být jedno, stejně je po ní. Metronom v mé ruce se po druhé ráně téměř rozpadl, a tak jsem krví potřísněné trosky hodila na zem vedle mrtvoly a pospíchala do další komnaty, abych dohnala skupinu. Před malířským stojanem tam stála mladá žena a dokončovala obraz. „Všechno tohle jsem  namalovala já,“ chlubila se a ukázala rukou po stěnách plných obrazů. Byly opravdu krásné, ale při bližším pohledu jsem zjistila, že některé z nich představovaly náměty, které jsem sama kdysi vymyslela. Mé nejvnitřnější vize a fantazie, které jsem chtěla namalovat, ale nikdy jsem se k tomu nedostala.  Zamračeně jsem malířku pozorovala. Vedle stojanu ležela na stolku spousta štětců a také hadr plný barevných skvrn, do kterého si zřejmě otírala ruce. Počkala jsem až všichni odejdou, popadla jsem jeden ze štětců, do druhé ruky vzala hadr a rychlým pohybem ho přiložila malířce na ústa, aby nemohla křičet. Veškerou silou  jsem jí vrazila štětec do boku, ale ona se začala bránit a mávat rukama až málem porazila stojan. Popadla jsem další štětec a vrazila jí ho do krku, a pak ještě jeden, a další a další, až byla celá prošpikovaná. Ulehčeně jsem hodila hadr na nehybné tělo, které leželo přede mnou v kaluži krve a zamířila do další místnosti. Byla to zámecká knihovna. Stěny byly od podlahy až po strop pokryty regály plnými knih, a u stolu z těžkého tmavého dřeva seděla půvabná dívka a psala. Také jsem kdysi zkoušela psát, proč jsem v tom nepokračovala? Uvěřila jsem tvrzení, že žena má hlavně rodit a starat se o ostatní, protože nějaké sebezpytování nad listem papíru je  zábava jen pro chlapy či bláznivé excentričky?  

Dostala jsem chuť spisovatelku sprovodit ze světa, aby mi nepřipomínala, co jsem mohla být. Uvažovala jsem, že bych jí mohla vyhodit z okna: v zemi proslavené defenestracemi by pohled na tělo padající z okna jistě nikoho nepřekvapil. Ale než jsem stačila něco udělat, ona najednou vstala a zamířila k jednomu z regálů, snad aby si vybrala nějakou knihu, kterou potřebovala ke konzultaci a vyhledání pramenů. Ale kniha byla příliš vysoko a jak se dívka natahovala a stoupala si na špičky, opřela se o regál tak nešikovně, že se na ni zřítil. Knihy ji zcela pohřbily. Vida, trest boží zato, že chtěla být něco víc, než obyčejná ženská. Štíhlé nohy vyčuhující z hromady knih se několikrát zaškubaly - asi ještě žila. Ale místo abych jí pomohla se z té pasti vyhrabat, lhostejně jsem se otočila zády a zamířila do další místnosti.

 Byla to moderně zařízená kuchyň, jakou bych na zámku rozhodně nečekala. Půvabná hospodyňka tam právě servírovala večeři svým roztomilým dětem a manželovi.

„Mohla bys mi podat majonézu, miláčku?“ požádal ji muž a ona zamířila k lednici, vedle které jsem se schovávala.  Na stole vedle ledničky jsem nahmatala teflonovou pánev, a když hospodyňka došla až ke mně, udeřila jsem ji pánví prudce do hlavy. Docela to žuchlo, jak se svalila na zem, a já se podívala ke stolu s obavami, jestli se na mě rodinka nevrhne a nerozsápe na kusy. Ale oni se spokojeně ládovali dál, jakoby nic nezaslechli. Že jsem jim zabila matku si nejspíš všimnou až dojedí a budou se shánět po dezertu. Pak teprve zjistí, že tu není nikdo, kdo by jim ho naservíroval. Položila jsem  pánev na zem vedle mrtvoly a s úžasem si všimla, že i ona se mi neuvěřitelně podobá.

Utíkala jsem pryč a na schodišti se srazila s nějakou paní v elegantním kostýmku. V jedné ruce plné zlatých prstenů držela evidentně drahý kufřík z krokodýlí kůže, a v druhé mobil. Právě s někým vzrušeně diskutovala o fakturách a úvěrech a podobných nudných věcech, Vida, úspěšná paní podnikatelka. Asi ji pozvali na zámku na hostinu. V polovině schodiště jsme se srazily a já ji nemilosrdně shodila dolů. Když jsem překračovala její mrtvolu, překvapilo mě, jak mi je podobná. Stejně jako předtím klavíristka, malířka, spisovatelka nebo starostlivá hospodyňka.

 Došlo mi, že všechny ty ženy, které jsem zavraždila, byla mé hypotetické já, to co jsem mohla být, kdybych chtěla, kdybych se víc snažila. Stejný masakr jako v životě: člověk musí zabít všechny své sny, iluze, představy a přání, aby mohl obstát v reálném bytí.A když se zredukuje do funkce užitečného robota, přežívá v donekonečna se opakujících bludných kruzích banalit.

Když jsem utíkala pryč zahradou, těsně před východem jsem se ještě jednou otočila a zatoužila se vrátit: možná by bylo hezké žít v takovém zámku, ikdyž je plný mrtvol. 

Ale osud má se mnou zřejmě jiné plány. A nebo si život na zámku prostě nezasloužím...

Ale vlastně, proč ne?