MAXIMÁLNÍ MINIMALIZACE
Nejčastější výtky s nimiž se začínající autor setkává jsou ty, že jeho texty jsou příliš dlouhé.
Je to ukecané, proškrtejte to, něco takového by dočetl až do konce jen naprostý masochista. Je to moc užvaněné, zkraťte to.
Tak podobně zní rady těch zkušenějších. Nebo těch, kteří se za zkušené považují.
Abych vyhověla vkusu doby a současným trendům, vymyslela jsem originální narativní metodu, kterou jsem nazvala maximální minimalizace textu. Pomocí pouhých třinácti sloves se mi tak podařilo vylíčit příběh jednoho vztahu, se všemi vzlety a pády, odchody a návraty až po konečný definitivní rozchod. Zdá se vám to nemožné?
Tady to je:
Miluju dávám
Nestačím padám
snažím se vstávám
bolí to strádám
nezvládám vzdávám
ztrácím tě mávám…
a odcházím.
Umístila jsem své originální veledílo na literární server a čekala na pochvalné reakce.
To je hrůza! zněl první komentář.
Asi nějaká mladičká dívka, kterou to dojalo, protože chudinka ještě netuší, jak to v životě chodí a jak jsou mezilidské vztahy složité.
No to se stává. Ale všichni chlapi nejsou stejní, neboj, odepsala jsem, abych ji utěšila.
Tak jsem to nemyslel…hrůza je to jako celek, ta forma a zpracování, zněla okamžitá odpověď. Pochopila jsem, že nekomunikuji s žádnou romantickou naivkou, ale zběhlým literárním kritikem nebo zkušeným spisovatelem. Na mé následné vysvětlení, že to byl novátorský pokus o maximální minimalizaci textu už vůbec nereagoval.
Byla jsem tím nepochopením zaskočena. Chtěla jsem čtenářům ušetřit čas a námahu při prokousávání se složitým příběhem a místo toho takový nevděk.
Nu což, pomyslela jsem si. Většina geniálních spisovatelů byla svou dobou nepochopena, když se pokusili o nové vypravěčské postupy, a díla mnohých velikánů musí být dodnes interpetována, aby je běžný čtenář vůbec pochopil. Vždyť i naši politici tvrdí, že nové sociální reformy a škrty občané nepochopili jen proto, že se jim to dostatečně nevysvětlilo. Budu teda muset začít vysvětlovat.
Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Marečku podejte mi pero, kdy žáci mají za úkol rozbor Nerudovy básně Jak lvové bijem o mříže a spolu s profesorem se pídí po významu sova hrdobijce. A tak hrdě jako rozzuřená lvice jsem se začala bít za pochopení svého mentálního výtvoru a na server umístila následující rozbor:
Miluju dávám
Tato první dvě slovesa jsou snad zcela jasná: Protagonistka se bezhlavě zamiluje a je ochotna pro svého partnera udělat cokoliv, žádná oběť jí není malá. Ale v dnešní době, kdy je každý egoisticky zahleděn sám do sebe, je to možná stejný archaismus jako hrdobijce a proto chápu, že to každý nepochopil. Jistě nebylo na škodu, že jsem to případným čtenářům vysvětlila.
Nestačím padám
To znamená, že on sobecky vyžaduje stále víc a nebohá dívka ve snaze mu vyhovět zcela vyčerpá své síly. Už prostě nemá z čeho dávat a tak se nervově zhroutí…
Snažím se vstávám
Po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně protagonistka pochopí, že když si chce udržet chlapa, musí se prostě snažit. A tak se vrátí, milému vše odpustí, mladý pár se udobří a vše zapadne do vyjetých kolejí
Bolí to strádám
Přesto že si umínila, že bude sekat latinu, nezvládá vzrůstající partnerovy požadavky. Nechce znovu odejít, vždyť on je v podstatě tak bezbranný a tak ji potřebuje. A tak zatne zuby a tváří se statečně, její vnitřní konflikt však narůstá a ona trpí jako zvíře.
Nezvládám vzdávám
Jednoho dne si protagonistka konečně uvědomí že snášet pořád móresy toho nedospělého sobce je prostě nad její síly a jestli nechce podruhé skončit v blázinci musí vztah ukončit.
Ztrácím tě mávám
Tady není snad co dodat, dívka sebere odvahu a vztah ukončí s definitivní platností.
Odcházím
V tomto jediném bodě jsem trochu mlžila a čtenáře oklamala. Ona neodchází v pravém slova smyslu, to je jen taková autorská licence. On totiž bydlel v jejím bytě, aniž by jí kdy přidal na činži, a tak ho musela nechat soudně vystěhovat. Ale takové nudné podrobnosti čtenáře nezajímají a proto jsem to shrnula do jediného slova.
Když jsem komentář umístila na zmíněný literární server uvědomila jsem si, že je možná delší, než kdybych se pokusila příběh popsat normálně tak, jak mi zobák narostl.
Reakce čtenářů mě opět zklamaly. Vypadalo to, že většina z nich se nesnaží nic chápat a na podobných sítích se vyskytují jen proto aby si mohli honit ego popřípadě ničit ego ostatních tím, že na ně vyblijí své frustrace. Na okamžik jsem zapochybovala, zda má cenu se jim podbízet tím, že budu zkracovat a zestručňovat jen proto, aby se jim dobře četlo. Když někoho nebaví číst proč nezkusí novinové články? Pět šest řádek a mají po trápení…
Nicméně od mé snahy najít co nejstručnější narativní metodu a zavést ji do praxe mě to neodradilo a vrhla jsem se na další dílo - Dějiny lidstva od prvopočátku po dnešek. Několika málo slovy jsem shrnula celý svět se vší jeho krásou i hrůzami, se všemi válkami, masakry a násilím, s celou jeho existenciální bídou, s okamžiky rozmachu i s krachy, s tím co bylo, co je a možná i s tím co bude.
Zní to takhle: Jde to s námi z kopce vážení.
Ale nevím jestli bych to neměla ještě proškrtat, možná by stačilo: Jsme v hajzlu |