ZÁKON  DŽUNGLE 

Nedávno jsem se dívala na přírodopisný film.

Stádo buvolů se pokojně napájelo u řeky, když se náhle nad hladinu vymrštil obrovský krokodýl a snažil se jedno ze zvířat stáhnout pod vodu. Ostatní buvolové ustrašeně uskočili a tupě zírali jak se jejich napadený soukmenovec zoufale brání. Bylo to odrostlé mládě a rvalo se o svůj život statečně.

Najednou jedna ze samic, nejspíš matka oběti, se k řece váhavě vrátila  a pokoušela se krokodýla zahnat rohy a  kopyty. Ostatní jejího příkladu následovali a začali obrovského ještěra napadat také. Ten konečně mládě pustil a zmizel opět pod zkalenou hladinou.

Komentátorův hlas scénu vzrušeně popisoval a nezapomněl zdůraznit, že něco takového se dosud žádnému kameramanovi nepodařilo zachytit a zdokumentovat. Aby zdánlivě slabší zvířata zvítězila nad predátorem není skutečně běžné, opakoval několikrát a na závěr dodal, že je to případ zcela ojedinělý.

Byla jsem ráda, že to tak dopadlo, bylo mi toho mláděte opravdu líto…ale chudák krokodýl, taky měl hlad, a třeba na něj  pod vodou čekala hladová krokodýlí miminka. Život je džungle a tvrdý boj, a pro citlivky a slabochy jako jsem já v něm není místo. Přežívají jen ti nejsilnější.

Nedávno jsem se čtyři měsíce lopotila s překladem knihy, a když jsem práci skončila zjistila jsem, že nakladatelství mezitím zkrachovalo a že za práci nedostanu ani korunu. Jako samoživitelka s dospívajícím dítětem na krku si nemůžu dovolit čtyři měsíce bez platu…

Utěšila jsem se tím, že žiji v právním státě, a zašla za advokátem, abych podala trestní oznámení.

Dozvěděla jsem se, že majitel zmíněného nakladatelství nedluží jen mně, ale všem spolupracovníkům: redaktorům, překladatelům, fotografům, tiskárnám…

„I kdybychom vyhráli, žádný majetek nezůstal, pouze jeden starý počítač  ale jak ho rozdělit mezi tolik věřitelů?“ začal se mi svěřovat se svým problémem advokát. Pak se ale podřekl a připustil, že toho zbylo víc, ale nakladatel jednoduše převedl majetek do jiného nového nakladatelství.

„Jak může založit nakladatelství když jedno právě zhuntoval?“ divila jsem se naivně. Nebo spíš blbě. „Copak může dostat povolení k podnikání v oboru, ve kterém očividně selhal?“

Advokát jen krčil bezradně rameny, ale pak se smiloval, asi ho dojala ta moje blbá naivita, a poradil mi, kde dlužníka hledat - taková mladá pohledná ženská, když se s ním pokusíte dohodnout nějak rozumně, tak možná…

Chodila jsem kolem nakladatelovy přepychové vily a zvonila jako o život. Svým způsobem to tak bylo, protože jsem neměla skoro už ani na činži. Nikdo mi ale neotvíral. Dusila jsem se zlostí a pocitem bezmoci a chtěla mu alespoň hodit šutr do oken. Jenže to by mě  zatkla policie za vniknutí na cizí pozemek, porušování cizích práv a ničení soukromého majetku.Místo aby šel do basy on, skončila bych tam já.

Vždycky jsem si myslela, že lidská společnost si vytvořila soubor určitých zásad a zákonů  proto, aby mohla chránit slabší členy proti silnějším, kteří by své síly mohli zneužít. Dosud jsem věřila, že zákony jsou tu proto, aby to na světě  nevypadalo jako v džungli, kde vládně zákon silnějšího.

Nějak jsem o tom začínala  pochybovat.

My tu máme vlastně taky džungli – justiční džungli zákonů, ve kterých se často nevyznají ani sami zákonodárci a interpretují je proto často různě, podle potřeby. Nevyznají nebo nechtějí vyznat? Chodit v tom ale určitě umějí.

Vzpomněla jsem si na ten dokument o stádě buvolů, kteří zahnali krokodýla –byli svobodní a  měli k tomu volný prostor. My jsme tak svázáni zákony že to spíš vypadá, jako by u nás byli predátoři chráněni tlustým neprůstřelným sklem. A to sklo je tak špinavé, že ani není vidět, kdo za ním stojí.

Proč ho asi nikdo nechce konečně umýt?