I.
Přišel nečekaně.
Nachytal
ji nad její, vlastní fotkou ze studentských let.
Nad
tou, kterou měl tak rád.
Plakala.
Připomínala smuteční vrbu.
Ani
se nesnažila nic skrývat, když ho spatřila.
Křehce
jí položil ruku na hlavu.
Víc
si nedovolil.
Netušil, jak třaskavá, by mohla být.
Přijal
by cokoli, kdyby se mohla vrátit.
II.
„Co teď budeme dělat?“
Pozvedla
hlavu, bylo jí šestnáct.
Nemel čas se s tím vyrovnávat.
Musel
to přijmout.
„Budu
ti dělat tátu, dokud bude třeba.“
Ulevilo
se mu, když to její oči nepřijaly.
„To
po mě nemůžeš chtít“, řekla, jako ze sna.
Slova mu zhasily slzy.
„Ale
ano“, řekl tiše, „jenom proto se to stalo.“
Úzkost
jí sevřela duši.
Věděla,
že má pravdu.
Že
to, co cítí v břiše, je desítky let potlačovaná touha po tom, co jí
ukradli.
Zkurvili
jí nejkrásnější léta, jak si jen lze představit.
Šla
dál.
Jinudy
to nešlo.
Došla až k tomu, kdo ji skutečně
miloval.
A
on pro ni vyprosil šanci mimo všechny zákony.
To
nemohla přijmout, ani odmítnout.
To objetí, bylo, jako žádné jiné.
III.
„No tak, běž už si pro to.“
Políbil
ji.
Chutnala
nepatřičně.
V jeho
srdci se něco překlopilo.
Odešel
z místnosti, z bytu.
Šel
hrát svou roli.
Časem se naučila říkat mu “Taťko“.
Naučil
se přijímat její známosti.
Měl
rád zetě a vnuky miloval, jako syny.
IV.
I když věděla, že to přijde, zaskočilo ji
to.
„Měla
byste, co nejdřív přijet.
…málo
času.“
„Co tě to napadlo?“, sotva vyslovila.
Trpěla
v hlubokých tónech.
„Ale,“
usmál se, „snad si ještě zvládnu…
žárovku.“
Byl
unavený.
Byla teď stará, jako když se rozdělili.
Na
den přesně.
Viděl ji, jako by jí bylo šestnáct.
Vždycky
ji tak viděl.
Věděla
to.
„Děkuju,“
stihla mu pošeptat, než se osvobodil.
|