PROLOG
Začněme od začátku. Abraham zplodil Izáka, Izák pak zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a bratří jeho, Judas pak zplodil Fáresa a Záru a Tamár, Fáres pak zplodil Ezroma, Ezrom-
-Ne až tak moc od začátku!
Prvopočátek našeho příběhu bychom měli hledat někde kolem roku devatenáct set sedmdesát, přesněji v pátek třináctého února toho roku, v Birminghamu v Anglii. -Nedlouho po tom, co se mladé hudební uskupení, tvořené chlapci jménem Geezer, Bill, Tony a Ozzy, rozhodli ve své hudbě odrážet skličující realitu života v dělnickém prostředí, v němž žili, a ještě ke všemu (jak mladý pan Osbourne tehdy řekl) ,,děsit lidi.''
Nechali za sebou Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep a podobné a zplodili album Black Sabath. Rok devatenáct set sedmdesát. Počátek. Rok nula. V průmyslovém městě Birmingham, z hromobití a šumení deště, z přízraku a jeho zjevení, z podlazených tónů G dur - zrodil se Heavy metal.
Asi o desítku let později, kdesi v americké pustině, se začal formovat a vznikal styl zvaný trashmetal, věrný praotcům Sabatům a otcům Madenům, vyznačující se doposud neslýchanou rychlostí hraní, performovaný kapelami jako Slayer, Megadeth, anebo hlavně Metallica, která měla a má na nás největší vliv a v našich životech hraje roli jakési neviditelné vedoucí ruky.
Samotná současnost je těmto časům až neuvěřitelně vzdálená. Náš příběh, tedy můj a mé kapely, se odehrává více jak dvaatřicet let po vydání Balck Sabath a devatenáct let po Kill'em All, prvním albu Metallicy.
VZNIK DOMU TRASHERŮ (2002)
,,Safra, Kurte, to byl nářez!’’ plive Richard na podlahu.
,,Dobrý sólo,’’ chválí ho Tom zpoza bubnů.
,,Já vím. Drtil jsem to jak Kerry King.’’
,,V tom déčku jsem to ke konci trochu pokazil…,’’ kaje se neoprávněně vždy sebekritický basák Martin.
,,Podle mě to neznělo špatně,’’ snažím se ho uchlácholit.
,,Znělo to zajímavě,’’ ubezpečuje ho Tom.
,,Co říkáš tomu sólu, Andy?’’ táže se mě Richard, který není spokojený jen s jednou pochvalou.
,,Dobrý.’’
,,Aby ne - drtil jsem to včera celej večer, místo literatury.’’
,,Zase to bude za plnej počet bodů?’’
,,Nejspíš. Ale co, je to jenom pololetí. Jinak sólo dobrý, říkáš, jó?’’
,,Jasně, skvělý.’’
Richard se chvástavě dme a odhrnuje si své dlouhé, plavé vlasy z čela.
,,Pojďte dát tu novou,’’ pobízí nás Martin.
,,No to je jasný.’’
,,Ou jéa. Takže sólo se vám líbilo, jó?’’
,,Safra, Kurte, jó!’’
Začínám energickým riffem. Tom se přidává a nastoluje rychlému tempu řád a rytmus. Richard vplouvá hladce do duetu nástrojů svým riffovacím, potažmo sólovacím vstupem, tak jak je zvyklý. Doširoka rozkročený se vžívá se do role. Rád vrhá drsné pohledy, jakoby právě pěstí skolil půltunového býka a teď se chystá zakousnout do zadku Jessicy Alby; cení zuby, valí oči, kmitá vyplazeným jazykem jako mlsný ještěr, pokyvuje hlavou na znamení uvědomění si své geniality. Martin se plně soustředí na svůj basový part, upřeně sleduje své prsty tahající za tlusté struny basové kytary a na čele mu nabíhá velká žíla, jako Winoně Ryderové při předčítání dopisů ve filmu Věk nevinnosti.
Děj našeho velkolepého dramatu se odehrává na středozápadě v nevelké obci, čítající nějakých třista nebo třista padesát obyvatel (záleží na momentálním stavu porodnosti či úmrtnosti). Zkušebna kde právě teď potíme páteční obědy našich matek, je chytře postavena na kopci za hospodou, takže byla uchráněna před srpnovými povodněmi, které zatopily téměř celou vesnici. Budova před mnoha lety sloužila jako malá, kožedělná továrna a zaměstnávala více jak dvacet švadlen, včetně mé a Richardovy matky. Patří obci a je sem zavedené i topení, což se teď - v polovině prosince - hodí. Nájemné činí třista korun měsíčně a celou částku si hradíme jako kapela sami z kapesného.
Abychom mohli pokračovat - měl bych vám nejdříve představit naši kapelu. Takže, vážení, hlas a hlavní kytara: blonďatý anděl s pivním ďáblem v játrech - Richard, přezdívaný Richie. Můj spolužák na střední průmyslové škole. Sedmnáctiletý bohém, který sice nemá samé jedničky, ale zato se intenzivně zajímá o rockovou hudbu, pití piva a provětrávání dívčích sukní (v čemž má, díky svému vzhledu, nemalý úspěch), a kytarová sóla. Je považován za neúplnou reinkarnaci Jeffa Hannemana, Eddieho Van Halena a Lemmyho Kilmistera (pochopitelně s ohledem na to, že ani jediný z uvedených umělců ještě nezemřel) a jeho poznávacím znamením je němý smích, doprovázený hadím svíjením celého těla, a drsňácké pohledy, které jsem vám předtím popsal.
Za bubny se krčí nejvyšší a nejstarší člen tohoto hudebního tělesa. Sto sedm a osmdesát centimetrů vysoký hubeňour, příští rok (snad) maturující, tichý muž - Tomáš, přezdívaný prostě jen Tom (protože nás nic jiného nenapadlo). Co o něm dál říct? Snad jen že je v hudebních kruzích, naší úzké hudební komunity, považován za překátrované převtělení Johna Bonhama, Dava Lombarda a Ricka Allena (spíše v té jednoruké dekádě). Mezi jeho záliby patří: obdivování svých bubenických Bohů, pořádání mariuanových dýchánků a mlčení. Jeho zvláštním poznávacím znamení jsou krátké! vlasy.
To s těmi zpocenými, černými vlasy, schovávající se za dlouhatánskou basovou kytaru, je ve skutečnosti mozek naší kapely - Martin, přezdívaný Márty. Nevysoký basový génius s pár kily navíc. Nejsečtělejší a nejinteligentnější člen této budoucí hvězdné party dekadentních milionářů, který se, zatím, tak trochu stydí ve společnosti pohledných dívek a žen. Je mým a Richieho spolužákem na střední průmyslové a často nám, během písemek, pod lavicí, posílá lístečky s odpověďmi (Bůh mu žehnej). Je vášnivě zamilován do četby, heavy metalu, černého piva, skládání hudby a textů (převážně v angličtině), a Richieho matky. Zdá se být sublimací Cliffa Burtona, Steva Harrise a Valdimira Nabokova.
Teď mi dovolte malou vsuvku.
-Ještě o letních prázdninách byl naším basákem, a jedním ze zakládajících členů, náš bývalý kamarád - Tobiáš. Strouhal na basu trsátkem, říkali jsme mu Flotsam a já s Richiem jsme ho znali od školky. Přišly prázdniny: pohoda, pivko, metal, sluníčko… až jednou přišel Tobiáš do zkušebny a v podpaží měl životopis Kurta Cobaina. (Od těch dob si ulevujeme tou zavedenou hříčkou ,,safra Kurte’’.) V řadách, nás - plnokrevných rockových bojovníků - to způsobilo pozdvižení. Očekávali jsme pohromu a modlili se k Diovi, aby odvrátil nákazu a příznaky Kurdtovství. Naše modlitby ani okultní vymítání nebyly nic platné - Kurtd, tedy Tobiáš začal nosit obnošené, rozpínací svetry Mister Rogers, seprané džíny s děravými koleny, tenisky Converse, trička propagující bezvýznamné punkové(!) kapely, a přestal si mýt vlasy. Vyhodili jsme ho. Po vyhození, (nám na vztek) uklidnil svůj nihilismus, opět oblékl koženou bundu a padnoucí džíny, umyl si vlasy, přestal přemýšlet o heroinu a založil kapelu Dolmen. Kapela Dolmen překročila styl heavy a její zátah se rozprostírá na pilířích trashe, deathu a něčemu čemu se dnes říká metal-core. Nad veškerou skladatelskou vyspělostí a technickým umem, Tobiáše i jeho spoluhráčů, ční jejich zpěvák. Přezdívají mu Faust. Nenápadný střízlík, který je schopen zpívat čistým melodickým vokálem, a pak (na tlesknutí) se jeho hlas změní ve zvířecí chropot, potom další tlesknutí a černovlasý diblík rozžhaví své hlasivky doruda a z jeho útrob se linou neuvěřitelné skřeky a pístové ječení, a pak se zase ten hlas rozhodne učesat vlasy všech ohromených znovu čisťoučkým vokálem.
Tahle kapela, Dolmen, dokonce už vydala (na rozdíl od nás) i svou první oficiální fošnu, tedy album. Po nekompromisním, na koleni skutém, demu, kterému dali jméno Vulva, nazvali své první oficiální (pod labelem vydané) album Inkubus.
No a nakonec se zbývám představit já. - Jen o něco málo vyšší než basista Márty, plnoštíhlý, světle hnědovlasý kytarista, příležitostný vokalista, častý onanista a částečný skladatel a textař - Antonín, známý více jako Andy. Jako jediný z kapely vytrvale odrážím dotírající grupie fanynky. Jsem totiž zadaný. Již čtvrtým měsícem prožívám zcela vážný vztah s dívkou jménem Lucie. (A pokud se chcete zeptat na to nejdůležitější - týkající se jen a pouze hudby - tak ne, ještě jsme se spolu nevyspali.) Abych upřesnil to odrážení, tak popravdě jedinou naši fanynku - Richieho mámu - odrážet nijak ani nemusím. A Márty se ji asi taky nijak nesnaží odrazit,-on ji totiž, pokud vím, tajně miluje. Považuji se za jednu biliontinu převtělení Jimmyho Page, jednu desetitisícinu potu zbylou po vysprchování Jamese Hetfielda, a jeden odumřelý vous vypadlý z mohutné bradky Kerryho Kinga.
Tak to bychom měly celou kapelu.
Jo a mimochodem, málem bych zapomněl, - jmenujeme se ECCLESIASTES.
BUGR A BENGÁL
Po vyčerpávající zkoušce, se, téměř jako každý předvíkendový a víkendoví den, odebíráme nasát inspiraci do místní hospody. Vlastně do ní chodí jen Tom, protože je mezi námi jediný dospělý. Vždy nakoupí trochu inspiračního materiálu a společně ho jdeme někam vypít. Dnes bude tím místem Richieho domov (jeho rodiče nejsou doma). Budeme se muset vypořádat jen s jeho čtrnáctiletou sestrou, která dávno ví za jakým účelem, po špickách, překonáváme jejich chodbu a urychleně zaplouváme do Richieho pokoje, vždy doprovázeni cinkáním skla a mnohohlasým ,,pssst’’. I na ni jsme si za ta nesčetná léta zkušeností (myslím tím ten necelý rok, co je Tom dospělý), našli osvědčený recept: po neúspěšných slibech, lžích, přemlouvání, jsme zjistily, že té pubertální žábě stačí - pozdravit se s Tomem a potáhnout si jeden dva pávy z jeho kouzelných, balených, nezvykle páchnoucích a podivně účinných cigaret.
,,Slyšel jsem, že ta pražákovo stará už to má za pár,’’ pronáší Richie, když míjíme dům jeho sousedů a myslí tím pokročilé stádium těhotenství paní Krausové.
,,Každou chvíli by to měla vyklopit,’’ přitakávám.
,,Prý má termín za dva týdny,’’ říká Márty a monologově dodává: ,,Těhotenství je ve skutečnosti sublimací touhy po smrti.’’
Je jen jeden důvod proč nás tak zajímá osud paní Krausové - paní Krausová, za svobodna Monika Sedláčková, byla prvotřídní buchta a všichni muži a chlapci, kteří ji měli na dohled, začali houfně zalévat květiny na parapetu a mýt okna a vynášet odpadky a běžet s košem,ve kterém byly třeba jen tři mokré ponožky, když ona šla věšet vyprané přádlo na šnůry; aby ji mohli jen zahlédnout. Všichni ji chtěli. My jsme byli a jsme moc mladí, takže nemáme nárok, ale ve vsi snad nebyl svobodný, či svobodně ženatý muž, který by to na Moniku nezkusil. Nikdo neuspěl. Nikomu nedala. Říkalo se, že se s ní jednou vyspal hospodský Jaroš, alespoň to tak nějak vyprávěl, ale nikdo mu nevěřil. I když na té zábavě byla Monika viděna v jeho (čistě platonické) přítomnosti, Jaroš neměl žádný důkaz a ať se to stalo nebo ne - jeho prvenství mu nikdo nevěřil. Jeho prvenství bylo zpochybňováno, nepřiznáno, až bylo nakonec zavrženo. Asi jako když kapela Possessed v pětaosmdesátém nahrála a vydala album Seven Churches a veřejnost se dodnes nemůže dohodnout na tom, zda-li to opravdu byla první deathmetalová deska nebo ne. To, že Moniku nakonec získal nějaký pražák s fialovou felicií kombi byl opravdu šok, rána a zklamání tak velké, jaké jsem naposledy zažil před mnoha lety v kině při sledování filmu Vetřelec: Vzkříšení, když jsem se na konci dozvěděl, že postava Winony Ryderové je android. Teď je Monika Sedláčková šestadvacetiletá ,,paní Krausová’’ nebo ,,pražákova stará’’ v devátém měsíci. (Ale těhule je to graciézní, to musím uznat.)
Ve druhém stupni opilství, při čemž pátý stupeň je maximum, tetelíme v útulném chlapeckém pokoji, Richieho sestra byla odstavena a ponechána v obýváku, kde asi stále zasněně sleduje, doposud neobjevenou, famóznost a krásu svých rukou. Z přehrávače burácejí Motörhead a já s Richiem intelektuálně diskutujeme o tom, jestli je nejlepší thrashmetalové album Master of puppets nebo Reign in blood. Naše diskuze je zbývajícími členy kapely ukončena po tom, co mě Richie podruhé vyzval na pěstní souboj na balkón.
,,Náš souboj, pomocí kytar rozhodnut bude pak,’’ říká konečně ten dlouhovlasý blonďatý Yoda.
,,Za úsvitu?’’
,,Jest tak. V úsvitu náš souboj rozhodnut bude. Tedy sekundanta zvol si.’’
,,Já si volím Kirka Hammeta. A ty, joudo?’’
,,Kinga Kerryho - on paraván věrný je mi.’’
,,Paraván?’’
,,Tak přesně. Já za něj vždy schovat se, když nebezpečí na blízku je.’’
,,Cožé?!’’ ječí, vyskakuje, a tím vším nás všechny děsí, Márty.
,,Co je, tobě na tom snad něco vadí?’’ ptá se ho překvapený a na posteli vágně rozvalený Tom.
,,Hřál jsem si na prsou hada!’’ pokračuje zuřící buvol Márty ve svém teatrálním, ale zjevně nehraném výbuchu.
,,Co je, vy dva?’’
,,Nic,’’ objasňuje Tom, ,,jen jsem mu právě řekl, že jsem začal chodit s Katkou Moravcovou,’’
,,Moc tobě gratuluji já, ty velkým jediem brzy stát se, ty asi velkým kancem být musíš, když sbalil si dívku takovou se srpy krásnými tak moc.’’ (Těmi srpy myslí přesmyčku pro její prsy)
,,S tou jsem chtěl chodit já,’’ přeskakakuje Mártymu hlas.
,,Já nevěděl, že se ti líbí,’’ rozhazuje rukama a trochu vylívá pivo Tom.
,,Dával na to pivo pozor ty! Jinak matka z Yody sedm chrchelů ošklivých nadělá.’’
,,Líbí. Chystal jsem se jí to říct a začít s ní chodit.’’
,,A na kdy sis to, prosím tě, asi tak chystal?’’
,,Na brzy.’’
,,Nó, na kdy?’’ doléhá škodolibe Tom.
,,Na potom, až udělám řidičák na motorku, až trochu zhubnu, až přečtu dost knížek - až budu…, tak, kompletnější.’’
,, ,Až, až, až.‘ Vždyť by ses nikdy nerozhoupal.’’
Márty jen hlasitě vydechuje a divá se do země.
,,Každopádně už je pozdě - teď Kaťuška chodí semnou.’’
,,Já myslel, že jedeš po Richieho mámě,’’ vkládám se do hovoru.
,,Tak dost chlapy,’’ probírá se ze sci-fi nálady Richie, ,,tady končí sranda!’’
,,Proč? Je to kost.’’ přiznává Tom.
,,Ty drž hubu, Cassanovo!’’ obořuje se na něj Richie.
I Márty na moment zapomíná na školní krásku Kateřinu Moravcovou: ,,Ale je to fakt, Richie, tvoje máma je fakt kus.’’
,,Vidíš, já věděl, že po ní jede!’’
,,Všichni jste magoři! Koprofilní úchylové! U mě doma jste naposledy.’’
Rozhoduji se Richieho ještě trochu popíchnout. ,,Hele, když to tak vezmu, tak tvoje ségra je taky docela kus.’’
,,Pojď na balkón!’’
,,Já jen že je to takový mladý vínečko, který se za chvíli už bude moct dát pít.’’
,,Taková nymfička… ,’’ podporuje mě Márty.
,,Uchylové! Pojďte na balkón!’’
Richie nás tahá za rukávy, ale zaráží se, když vidí, jak je Márty zase smutný. ,,Co je? Tys to s tou Moravcovou myslel vážně?’’
,,Myslel,‘‘ říká Márty tiše a pak bez dalších slov odchází.
,,Já věděl, že se mu líbí,’’ přihýbá si Richie rumu přímo z lahve.
,,Proč si nic neřekl?’’ ptá se Tom.
,,Nevěděl jsem to jistě. Jen jsem si to myslel. Pořád na ní ve třídě tak koukal…’’
,,Na tu přece kouká každej.’’
,,Ale on na ni koukal jinak,’’ zamýšlí se Richie a znovu solidní lok z lahve.
,,Slintal.’’ Protínám to.
,,Ne. To bys nepochopil, umělec a citlivej člověk to pozná, ty ne, ty seš úchyl.’’
,,S tvou ségrou jsem si dělal jenom srandu, víš, že jsem zadanej.’’
,,Vážně sis dělal jenom srandu?’’
,,Ne.’’
,,Prase.’’
Tom si bere další pivo a sedá si na okraj postele. ,,Proč nikdy on nic neřekl? Myslím, proč nikdy ani nic nenaznačil? Nedal na sobě nikdy znát, že se mu Katka líbí.’’
,,Myslím, že s ní nikdy ani nemluvil.’’
,,Já myslím,’’ mhouří krví podlité oči Richie, ,,že ten vůl se do ní zamiloval a je moc bojácnej a staví si ženský na piedestal, proto s ní nikdy ani nepromluvil.’’
,,Safra, Kurte, to je blázen.’’
,,Není vole, prostě se zabouchnul a-!’’
,,Co je?’’
,,Asi budu blít.’’
(Pokračování, třeba: někdy příště)
|
