Z okýnek
taxíku bylo vidět, že venku jemně chumelí. Aneta přitiskla nos na sklo a
zamračila se. Uvnitř auta bylo naštěstí příjemných dvaadvacet stupňů.
„Kam
přesně do Vršovic to bude?“ zeptal se taxikář Rudolf.
„Na
Vinohradech jeďte nahoru Francouzskou a já vám pak řeknu. Potom ještě hodíte
tady kamarádku do Nuslí,“ odpověděla Aneta a otočila se na Lucii, která seděla
vedle ní. Stejně jako Aneta před chvílí se i ona dívala z okýnka a vůbec
nevypadala nadšeně. Taxík se vzdaloval od Ruzyňského letiště k centru
Prahy.
„Ale
byla to fajn dovolená, to musíš uznat!“ pronesla Aneta.
„To
jo, to ti řeknu. Teplo, hlavně to teplo! Já tady z těch teplot asi umřu.
Jeden stupeň pod nulou, chápeš to? Pod nulou!“
„Pětadvacet
ve stínu bylo lepších, co?“
„To
mi povídej,“ řekla smutně Lucie a zatřásla se. „Vážně nesnášim zimu.“
„Děvčata,
to nejhorší vás ale ještě čeká. Teď je teprve prosinec, ale co takovej leden a
únor? To klidně může bejt ještě o deset stupňů míň,“ zasmál se taxikář Rudolf.
Aneta ani Lucie se nesmály.
„Tak
holt zase někam odejdeme. Já bych se stejně chtěla odstěhovat někam do teplejch
krajů na furt... nesnášim zimu,“ povzdechla si Lucie.
„Jenže
kde na to vemeš peníze, Lucko? To víš, takhle jednou za rok dovolená, to nějak
utáhnem, ale kdybys tam chtěla bejt dýl, bez práce se neobejdeš...“
Taxík
se přiblížil ke koloně, která se pohybovala jen velmi pomalu. „Ajaj, zácpa, zas
tu opravujou jeden pruh, takže jsou tu kolony každej den. Hrůza!“ rozčiloval se
Rudolf. Děvčatům však byla nějaká dopravní zácpa úplně jedno. Je zajímala zima.
Zima, u který mi zas bude připadat, že
trvá nejmíň deset let, pomyslela si Lucie.
„Jenže
víš co, na tebe bude čekat doma Petr. Třeba ti na uvítanou uvaří nějaký jídlo,“
řekla povzbudivě Lucie.
„Uvaří
nějaký jídlo? Ty ses pomátla? Spíš bude chtít, abych uvařila hned nějaký já
jemu. Ani si nevybalím kufr a už budu u plotny. Hrůza!“
„Ale
stejně....“
„Prosimtě,
Lucko! Nebuď tak negativní. A co Fanda? Vždyť ty budeš mít doma Fandu. To je
lepší než nějakej muj Petr, kterej si možná ani nebude pamatovat, že se mám
dneska vrátit...,“ povzdechla si Aneta.
„Fanda...
Máš pravdu. On je takovej vděčnej. Určitě bude rád, že jsem se už vrátila.
Dneska jsem psala ségře a prej už na mě Fanda čeká v bytě. Ale nemusíš se
bát, určitě po mě taky bude hned chtít nějaký jídlo. Fanda nebo Petr, žádnej
rozdíl nevidim. Vždyť jsem říkala – měly jsme tam zůstat, určitě jsme tu nikomu
nescházely.“
„Lucko,
uvidíš, že Fanda bude vděčnej. Vždyť ty si taková jeho živitelka! Poslouchá tě
na slovo. Určitě tě hezky uvítá. A kdyby ne, dáš mu na zadek!“ rozesmála se
Aneta.
„To
si piš, že dám! Ten si jinak nesedne. Dělám pro něj první poslední, tak mě bude
hezky poslouchat. Jinak uvidí...“
Taxikář
Rudolf sebou trhl. Jedním uchem poslouchal rozhovor dvou mladých slečen, kterým
mohlo být kolem pětadvaceti let a které chvílemi pozoroval v zrcátku. Obě
byly poměrně hezké, štíhlé a upravené. Víc se mu ale přece jen líbila ta
vpravo, Lucie, měla větší prsa a hezčí pleť. Rudolf, který před třemi dny
oslavil čtyřicítku, byl už deset let ženatý s Janou, učitelkou matematiky
a tělocviku. Měl jí rád, byla taková rázná. On sám o sobě ví, že je
podpantoflák, jak mu každou chvíli připomínají kamarádi v hospodě. Před nimi
sice předstírá, že to není pravda a na oko se zlobí, ale ve skutečnosti mu to
vyhovuje. Rád si nechá poroučet. Především v posteli. Jenže v jeho
manželství to bohužel funguje tak, že jeho žena mu sice poroučí a rozkazuje,
ale většinou se to týká všech možných věcí, jen ne intimních záležitostí. Rudolf
se dokonce jednou tajně přihlásil na seznamku a zadal si inzerát, že hledá
dominu, ale za den ho radši smazal. Co
kdyby na to někdo přišel? Prostě a jednoduše se bál. Jeho největším snem
však bylo poslouchat svou dominu, jak
napsal do inzerátu, který měl jepičí život. Není se tedy čemu divit, že ho
upoutaly slova Lucie. „A kdyby ne, dáš mu
na zadek!“ „To si piš. Bude mě hezky poslouchat, jinak se uvidí....“ „
přehrával si Rudolf v hlavě dialog, který právě slyšel. Začínal být
vzrušený.
„Víš,
mě strašně rozčiluje, když mě Fanda neposlouchá. Vím, že nějakejm lidem je to
jedno, ale já vážně zuřim. Když něco řeknu, tak mě má poslechnout, jinak holt
dostane trest. A nebo v noci, když otravuje, to taky nesnášim....“
pokračovala Lucie v hovoru s Anetou.
Rudolf
bedlivě poslouchal každé slovo. Zdálo se mu, že vše, co Lucie vypráví, odpovídá
jeho požadavkům. Každá věta byla lepší a lepší. Jako by Lucie byla domina jeho
snů. Rázná a nekompromisní. Určitě by si
pro mě vymyslela pořádné úkoly, přemýšlel Rudolf.
„Tady,
prosím, zahněte doprava!“ zakřičela Aneta.
„Dobře...“
„A
tady, jak jsou ty nejbližší světla, tak doleva.“
„Dobře...“
Na
semaforu byla červená. Rudolf si v zrcátku stále prohlížel Lucii. Tak
krásný obličej opravdu dlouho neviděl. Zelené oči, hnědé vlasy. A ta pusinka...
„Prosim
vás, už je zelená! Vždyť na vás ten chlap za váma troubí!“
Rudolf
si uvědomil, že skoro přestal vnímat okolní svět. „Omlouvám se,“ zamumlal.
„Támhle,
jak je ta večerka, můžete zastavit. Bydlím ve vedlejšim domě,“ řekla Aneta.
Rudolf
za několik vteřin zastavil a pomohl Anetě vyndat kufr.
„Zatím
je to 530 korun,“ oznámil slečnám.
„Nech
to bejt, já to zaplatim až u sebe,“ řekla Lucie Anetě. „Uvidíme se stejně
v pátek, tak mě kdyžtak pozveš na víno.“
Za
chvíli už byl Rudolf v autě sám s Lucií.
„Takže
do Nuslí říkala ta vaše kamarádka, jo?“ zeptal se.
„Přesně
tak. Ulice Mojmírova, znáte?“
„Znám.
Bydlel v ní můj kamarád.“
Zbytek
cesty už nepromluvili ani slovo. Rudolfovi to však bylo jedno - stačilo mu, že
si Lucii může prohlížet. Ta přemýšlela nad Fandou a taxikáře si nevšímala.
„Tak
celkově to je 650 korun,“ usmál se Rudolf na Lucii. „To víte, z letiště je
to vždycky drahý.“
„Já
vim. Tady máte 670, to je dobrý.“
„Děkuju.
Pomůžu Vám s kufrem.“
„To
nemusíte, stejně ho budu muset tahat až do bytu, nemáme v domě výtah.“
„Ale
tak to já vám s tim kufrem pomůžu, přece to po těch schodech nebudete
tahat sama!“ prohlásil nadšeně Rudolf a Lucie souhlasila. Za chvíli už stál
před jejím bytem.
„Tak
díky, jste moc hodnej!“ poděkovala mu Lucie a usmála se.
„Nic
se nestalo, mějte se hezky!“ rozloučil se Rudolf a vrátil se ke svému autu.
Ačkoliv plánoval, že bude řídit ještě další dvě hodiny, rozmyslel si to.
Podíval se na hodinky. Bylo přesně půl páté a pět minut. To stihnu....
Nasedl
do auta a zamířil do Ječné ulice. Zaparkoval, napsal Janě smsku „Promiň, zpozdím se,“ a vystoupil.
Zamířil do Sex shoppu. Když za necelých 20 minut vyšel ven, měl v ruce
velkou černou tašku. Taška ukrývala nejrůznější věci, po kterých do této chvíle
pouze toužil. Nejdůležitější pro něj byla stříbrná kovová pouta. Pokaždé, když
se díval na porno - které si na počítači raději dával do zaheslovaných složek -
si představoval, že bude mít na sobě pouta jednou i on sám. Pod pouty byl
umístěn malý bičík a dále se v tašce nacházely různé věci a pomůcky, které
mu ochotně doporučila mladá prodavačka. Tašku umístil do auta, vytáhl si
krabičku Startek a jednu cigaretu si zapálil. Přemýšlel. Představoval si. Byl
šťastný. Zapálil se ještě další tři, než si nasedl zpátky do auta. Rozmyslel
se, že ještě než půjde na věc, zajde se najíst.
Ve
chvíli, kdy modrý taxík značky Citroen zastavil v Mojmírově ulici, bylo
pár minut před osmou hodinou večer. Na zemi byla malá vrstva sněhu a na lampách
zářilo vánoční osvětlení. Určitě bude
nadšená. Já budu lepší než nějakej její Fanda. Na mě si může vyzkoušet všechno.
Se mnou si může dělat cokoliv.... uvažoval Rudolf a dodával si odvahu.
Nakonec přece jen vystoupil a šel k domu s číslem 7. Měl štěstí.
Nemusel čekat moc dlouho a z hlavních dveří právě vycházel mladý muž kolem
třiceti. Ve chvíli, kdy muž vycházel, přistoupil Rudolf ke dveřím a vešel do
domu. V ruce držel černou tašku a rychle mířil do šestého patra. Zazvonil
na zvonek, na kterém bylo napsáno Lucie
Černá.
Půl
minuty čekal, ale nic se nedělo.
Zazvonil
podruhé. Čekal dalších dvacet vteřin...
A
nejednou se dveře otevřely. Za nimi stála rozespalá Lucie a koukala nechápavým
pohledem. Taxikář? přemýšlela pomalu,
ale nedávalo jí to smysl. Rudolf využil
okamžiku překvapení a vplul do jejího bytu.
„Ničeho
se nebojte, má paní! Na všechno jsem se připravil! Nakoupil jsem všecky
potřebný věci, o kterejch se vám ani nezdálo!“
Lucie
začala křičet.
„Prosim,
buďte potichu! Já sem pochopil, co očekáváte. A věřte mi, se mnou si můžete
dělat cokoliv. Mám tu nový pouta, chcete je vidět? Mám vám je ukázat? Ale
klidně můžem začít bičíkem...“
„Ihned
mě nechte bejt! Zavolám policii!“ řvala Lucie.
„Policii?
Chcete bejt moje policajtka? Klidně, paní, klidně! Jsem celý váš. Otrok, který
padá k vašim nohám. Mně můžete dát na zadek! Já budu poslouchat!
Vážně....“ nedal se zastavit Rudolf.
„Fando!“
zakřičela Lucie. Až v tuhle chvíli si uvědomil Rudolf tu hroznou věc -
vůbec nepřemýšlel nad tím, co bude dělat, když Lucie nebude doma sama. Snažil
se situaci na poslední chvíli zachránit: „Já budu lepší než on! Budu lepší
otrok! Nebudu odporovat a nebudu se bránit ničemu!“
„Fando,
trhej!“ vykřikla Lucie ve chvíli, kdy do haly vběhnul velký čtyřletý rotvajler
Fanda.
„Trhej,
proboha, trhej!“ opakovala Lucie. A Fanda trhal. „Ty úchyláku jeden.... Ihned
jdu zavolat policii.“
Ve
čtvrt na devět přijali ve Vinohradské nemocnici v doprovodu policistů muže,
který měl po celém těle vážné kousance od psa. O tři hodiny později se za mužem
dostavila manželka Jana, aby od policie zjistila, co se děje.