Vlastním tedy jeden výtisk knihy Líný rodič, autorem je Tom Hodgkinson. Filosofie tohoto druhu výchovy je mi laicky zcela jasná. Nechme dětem prostor, nezblázněme se, my jsme také vyrostli. Kniha se tu tak volně pohybuje po bytě, protože jsem si k ní zatím po přečtení úvodu a závěru nějak nenašla cestičku. Jediný, kdo má o knihu velký zájem, je má dcera, a tak je kniha již zlitá ovocným čajem a má natrženou stránku.

Jsem tedy líný rodič? Disponuji ve svém malém třípokojovém bytě výdobytky moderní technologie. Mám myčku, sušičku a také žehličku, kterou jsem postupem doby přestala používat. Holka má možnost vyběhnout z krabice jen opravdu ve velmi výjimečných případech. Se sušičkou jsem se chvíli zdráhala, protože ty krásné nové věci, které bylo nutné s přicházejícím podzimem koupit, se jistě v sušičce srazí a zničí. Začal podzim, tedy již tu nepřenáším vlhké věci po bytě jako koťátka, protože ne a ne uschnout, ale házím do sušicího bubnu vše.

Líný rodič se zastaví, dává prostor, nikam nespěchá, nechá věcem volný průběh, jejich vlastní běh a řád. Báječné! A jak se to dělá?

V šest patnáct přijde k posteli Jiříček oblečený s vyčištěnými zoubky a šeptá nahlas: „Mami, já už jsem připravený, podívej.“ Vedle mě se budí dcera, která ještě v rozespalosti začne volat: „Míko, míko, míko!“ Vystupuji v mrákotách do ještě nočního bytu a zjišťuji, že i když si na termostatu nastavím 30 stupňů, kotel se ani nehne. Jdu dělat míko a přemýšlím, kdy jsem šla spát, že by to vlastně mělo stačit. Jiříček si pustí Fíka, je báječný. Pak se se ségrou porvou na gauči, protože ona si s míkem musí lehnout pod deku, kterou je přikrytý Jiříček. Jdu přemlouvat kotel, nedá se. V mezičase vaření svého čaje oblékám malou dračici, která chce zrovna to ráno běhat po bytě nahá. Jsem báječná, připravila jsem si oblečení pro děti už večer, tedy zuřivě nehledám trička ani v pokojíčku, ani v koupelně, ani je nevytahuji mokré z pračky. Ve školce musíme být přesně, už to trošku nestíháme. Oblékám své domácí oblečení, nasazuji čepici a snažím se do dětí nacpat kousek mrkve nebo mandarinku. Není to úplně snídaně, ale malá nesnídá a Jiřiček má svačinku ve školce. Dámy a vy neuvěřitelní otcové na rodičovské dovolené, mám pokračovat? Nemáme ten den nic k obědu, mandarinka od snídaně se rozšlápnutá zatoulala do ložnice a Anežka má svůj jediný kurz zpívání od 9h. V 8.45 se ještě spolu s dcerou v obchodě rveme o nanuk, který by se snad na konci října už neměl jíst... Do toho volá redaktorka, že nutně potřebuje fotku našeho nového firemního vysavače. Kupuji si suchý rohlík, mačkám ovládání ke garáži. Snažím se připoutat své vzpurné dítě do sedačky a těším se, že budu hodinu sedět na koberci v dětském centru a malá bude zpívat Skákal pes a mlátit mě těmi dřevěnými paličkami (samozřejmě omylem) a jako jediná se rvát o plyšové myšky, které, ač je to kolektivní zpívání, potřebuje jen ona sama.

Přesto si myslím, že dokážu být i líný rodič. Jsou prázdniny. Mám již pět let výčitky, že nejdu s moderním trendem, tedy se náležitě a dostatečně nevěnuji dětem! Obě dítka jsou po obědě, Anežka ten den odmítá jít spát. Usedám na koberec, vyndám puzzle, najdu autodráhu a Anežčinu oblíbenou knížku a volám: „Kdo si se mnou půjde hrát?“ Jsem na sebe pyšná, jak to teď s dětmi rozbalíme vše na koberci, budu se jim a jen jim věnovat a dám jim ten čas, který potřebují. Jiřík odmítá jít od počítače od Bleska McQueena, kterého má po obědě povoleného. A prosí, že ještě chvilku. Anežka se na mě podívá, pak si dojde do kuchyně pro paličku na maso a jde do pokojíčku porcovat kaštan. Sedím na koberci, skládám si kostičky s Krtečkem sama a měla bych být pyšná, jak jsem se zastavila, nechala věcem volný průběh a jsem líná. Ale Anež se snaží. Přiveze mi kočárek s náklaďákem, řekne: „Na, mama“ a zase odběhne zpět ke svému kaštanu, který se stal obětí útoku a je v tisíci kouscích na koberci.

Máme bezva dětského doktora, říkal, že není nutné kupovat dětem předražené vitaminy, ať prý dám dětem kousek mrkve a masa a stačí to. Stejně tak já. Nejsem líná a asi nejdu s dobou, ale snažím se dávat dětem spoustu pusinek, říkám jim často, jak moc je mám ráda, SNAŽÍM se být trpělivá a doufám a věřím, že to stačí!