Nakonec to přece jen nebylo tak hrozné. Byla už třicátá léta a všude kvasil život. I na dveře se často a hodně bušilo. „Na co pořád myslíš?“ ptaly se Hanka s Lindou. Byly rozjařené a poťouchle se uculovaly. „Venku je krásně. Nechceš si s námi někam vyrazit? Nebo zasouložit?“ Ale Karel jim zabouchl dveře před nosem a vztekle zadupal. „Tak jo. Je holt divnej,“ pokrčily rameny a odešly na výstavu středověkých rukopisů. “Dejte mi všichni pokoj!“ řval Karel a mlátil hlavou do zdi. „Přijďte za mnou, až bude venku boží dopuštění!“ Kus omítky se odrolil a spadl. Básník si sedl ke stolu, popadl pero a začal zuřivě psát. Psal a psal a každé třetí slovo škrtal. Písek se už dosypal, leč hodiny se samy neotočily. A to ještě nebylo poledne. Zato už bylo jaro a máj byl vidět na každém kroku. Ptáci na stromech hopsali sem a tam a káleli na prázdné lavičky. Slunce se napíchlo na kostelní věž a čekalo, až ručičky všech hodin splynou v jednu. Pak bylo dlouhé a velmi realistické odpoledne. „Proč se s tím Hynkem furt taháš?“ vyptávaly se večer v parku Linda s Hankou. Také byly utahané, a nejen z výstavy. „Není on na tebe trochu moc chytrej? No řekni!“ „Ja! Nein! Já nevím,“ zamyslela se. „Já nevím. On je tak citlivej – kdyby někde nastyd, tak umře. A furt mi něco vyčítá, nebo si mne tak divně prohlíží...“ Vtom zapraskaly větvičky, ptáci ztichli a všechny čtyři slečny se vyplašeně rozhlédly. Ale bylo to jen nějaké zvíře – možná zajíc, ale vypadalo to spíše jako svišť. „No tak si to tolik neber a co tě nepálí, nehas.“ Rozloučily se a odešly každá zvlášť domů. V dalších dnech a týdnech už ale bylo leccos jinak.