POCTA  JANU  PALACHOVI

Při příležitost Palachovy smrti jsem se vydala na Václavák, abych tam, jako každý rok, zapálila svíčku. Nějaká průvodkyně kolem shromážděným turistům právě vysvětlovala, že statečný student svým zoufalým gestem nejen protestoval proti vpádu cizích vojsk na naše území, ale hlavně chtěl vyburcovat národ k morální obrodě.

Když jsem pak po chvíli rozjímání zamířila dolů k Můstku, nemohla jsem si  nevšimnout, kolik je na našem nejslavnějším náměstí heren, kasín a masážních salónů.  Přímo z náměstí, takže se to nedá přehlédnout, vede ulice  s několika nočními bary, jak se eufemisticky nazývají proslulé pražské bordely, před nimiž parkují luxusní limuzíny pro náročnější klienty, a postávají černoši lákající cizince dovnitř, aby se tam „pobavili“ s prodejnými děv(k)ami.

Přišlo mi to tak nějak málo pietní, vzhledem k tomu, že se to vše nachází jen pár  kroků  místa, kde se ten chudák upálil v naději, že změní svět k lepšímu a morálně obrodí národ. Ale asi jsem moc přecitlivělá.

Kličkovala jsem  mezi prodejci drog a snažila se nezakopnout o těla povalujících se feťáků, kteří od nich už zřejmě nakoupili. Občas se na mě chlípně usmál nějaký přičmoudlík v domnění, že by ode mě mohl mnohem levněji mít to, co za tak nekřesťansky předražené ceny nabízejí ve zmíněných salónech. Některé kolem postávající dívky po mně naopak vrhaly pohledy, kterými by se dalo vraždit. Vzhledem k tomu, že vypadám docela k světu, mě nejspíš považovaly za nebezpečnou  konkurenci.

Sem tam jsem zaslechla, jak někdo cizincům nabízí koruny za kurz výhodnější, než jaký jim dá oficiálně banka, což mi připomnělo slavnou éru vexláků nabízejících tuzexové bony. Já blbec myslela, že po Sametovce s nástupem volného trhu podobné ostudné fenomény vymizí. Jak jsem mohla být tak naivní.

U stánku s nápisem CHANGE se pár italských studentů  hádalo s dívkou za přepážkou, že je okradla. Umím trochu italsky a tak jsem z jejich vzrušeného křiku pochopila o co jde: Na stánku bylo napsáno 0% provize zatímco dívka si z obnosu strhla dosti podstatnou částku.  Na jejich námitky, že se jedná o státem podporovanou zlodějnu, jen odsekla,  ať sem nelezou a zůstanou doma, a že proti té jejich mafii jsme tady u nás ještě moc slušní.

Na lavičce u stánku s klobásami sedělo několik zapáchajících bezdomovců s krabicovým vínem v ruce,  a sprostě pokřikovali na kolemjdoucí. Chtěla jsem na to upozornit policistu, ale měl důležitější práci, protože právě dával pokutu za špatné parkování nějakému německému turistovi. Na námitku vyděšeného návštěvníka zlaté stověžaté Matičky měst, že neparkuje, ale že jen zastavil, aby se policisty zeptal na cestu, tento nereagoval, a dál tvrdou rukou zákona vyžadoval peníze. Ale aby ukázal, že má pro bloudící turisty pochopení, navrhl, že pokud pachatel přestupku nebude vyžadovat stvrzenku, dalo by se to usmlouvat za míň.

U stánku s tiskovinami, kde jsem si kupovala lístek na metro, mě v záplavě nahých ženských těl na obálkách časopisů zaujal titul oznamující, kolik miliónů zase vytuneloval jeden náš politik. Málem mě z toho kleplo. Ne z těch nahých prdelí, roztažených stehen a silikonových koz, už jsem si zvykla, že ženská nahota je v tržním hospodářství „povýšena“ na pouhý komerční prostředek ke zvýšení prodeje bulváru. Ale protože jméno toho politika mi bylo nějak povědomé. Není to ten, který za minulých voleb lákal voliče na program založený na boji proti korupci?  A já blbec ho taky volila. Jak jsem mohla tak naletět!

Než jsem vlezla do metra, ještě jednou jsem se otočila směrem k soše svatého Václava, patrona naší země: „Kdy už se probudíš Vašku a  spolu s těma blanickýma rytířema  něco uděláš?“

Pak mé oči sklouzly do míst, kde jsem na tu dálku spíš tušila, než viděla, Palachův pomníček a chtělo se mi zakřičet: „Jene, s tou morální obrodou jsi to myslel vážně? A kdybys to všechno viděl a věděl, udělal bys to znova?“